Chlapec, který uměl létat ✓

XII.

Čím víc jsem o ní věděl z vyprávění, tím víc mi přišlo, že ji nevidí jinak než přes růžové brýle. Začali spolu chodit. Já se docela uzavřel, v podstatě jsem chodil jen do školy a jinak jsem zůstával doma. Vymlouval jsem se na různé sezónní nemoci a skleslost. Neměl jsem náladu oslavovat jaro, konec semestru, prázdniny, ani začátek nového školního roku. Můj sociální život byl na mínus jedné, Tomáše jsem vídal, když hodně, třikrát do čtrnácti dnů, což mi na náladě nepřidávalo.

Odtrhl se. Měl teď jiné kamarády. Společné s těmi jejími. Několikrát mě zval, abych šel s nimi, ale proč? Abych se mohl dívat, jak se k němu lísá? Jak se líbají, drží za ruce, náramně baví s přáteli? Abych tam seděl jako páté kolo u vozu a jen tiše záviděl, žárlil a truchlil?

Po nějaké době si toho začal všímat, mé apatie. Snažil se se mnou mluvit, ale já mu to pořád nemohl říct. Trochu se mi občas zdálo, že už to musí vědět, ale potom vypustil nějakou ze svých naivních vět, které určitě přespříliš promyslel a já zapadl zpět do ideje, že vlastně neví, co se mnou je.

Nikdo to nevěděl. Rodiče měli dobré podezření, máma se i ptala, jestli jsme s Tomášem zadobře, na což jsem jí vždy odpověděl, že ano, protože my dva v podstatě neměli nikdy důvody k hádkám.

Bylo docela sychravé podzimní odpoledne, když se k nám stavoval na návštěvu, pozdravil mámu a zmizel u mě v pokoji.

A jaké bylo počasí, taková přesně byla jeho nálada. To jsem poznal na první pohled, když jsem mu otevřel vchodové dveře a uviděl záblesk jeho světlých očí.

„Věděl jsi, že máme málo zdravotních sester? Já ne."

„Ne. Studuju trochu jiné věci a na zprávy moc nekoukám."

„No vidíš. A taky hodně lidí umírá na rakovinu."

„Na něco lidi umřít musí," odsekl jsem chladně. Pak jsem ale vyměkl, když nic neříkal a prostě vypadal furt stejně. Naprosto stejně smutně.

„Život asi není tak dobrý," vypustil bezmyšlenkovitě.

„Stalo se něco?" zeptal jsem se, tentokrát už více empaticky.

„Vlastně ne. Mně ne. Ale pořád se něco děje."

„O tom život je," pokrčil jsem ramenem. „Aby se něco dělo."

„To ano. Ale představoval jsem si to jinak."

„Jak?"

„Pozitivněji. Lépe."

„Tak dobře, že ses vrátil na zem ještě takto brzy."

„A tobě to nevadí?"

„Že je svět takovej? Vadí. Ale nemůžu nést všechno na sobě. Mám svoje problémy. Každý má svoje problémy a měl by si je řešit. Jinak to prostě nejde."

„Chtěl bych umět pomoct. Přispět světu víc, než to dělám teď."

„Určitě nějak pomáháš. Třeba když pracuješ nebo studuješ. Když z toho něco produkuješ nebo tak. Neber si to tolik."

„A taky ta láska... Ta hrozně bolí."

„Tak znova – stalo se něco s Luckou?"

„Ne, jsme v pohodě," zavrtěl hlavou. „Vlastně plánujeme, že o Vánocích bychom spolu jeli na hory, ještě s její sestrou a nějakými kamarády. Tak kdybys chtěl..."

„To asi ne. Neznám je, znal bych tam jen tebe."

„Když já bych tě tam měl celkem rád, víš? Jako všude jinde, když jsem tě zval..."

„Proč?"

„Já nevím. Prostě mám takový pocit, že bych tě tam potřeboval."