Chlapec, který uměl létat ✓

XI.

„Jak šlo rande?"

„Blbě."

„Nechceš to dál rozvádět?"

„No, všechno šlo dobře. Courali jsme po městě, ochutnávali jsme věci z těch stánků. Pak jsme se na chvíli schovali do čajovny a všechno bylo fajn. Dokonce jsme se políbili."

„Aha?" znovu se ozvala bolest, tentokrát se k ní ale přidal i zmatek.

„A v tom byl právě ten problém. Je alergická na ořechy, které jsem předtím jedl. Nic vážného, ale příjemný to taky zrovna nebylo. Prostě nakonec docela fiasko."

„No, pokud ses jí předtím líbil, tohle třeba nějak zazdí."

„Mohla mít vážnou alergickou reakci jen proto, že jsem hrozný ignorant. Ještě jsem jí nabízel a ona, že ne, že ořechy nemůže."

„To se tam stává, v opojení tady těch všech endorfinů, co se vyplavují, když se člověk zamiluje," nadhodil. „Však to nedošlo ani jí."

„Zatím se mi neozvala."

„Možná protože se potřebovala vyspat z toho šoku, co jsi jí způsobil," neopustil jsem si kousavější poznámku na jeho adresu.

„Díky, vážně mi pomáháš."

„Je to pár hodin, tak v klidu."

„Nejsem v klidu. Nechápeš to. Nikdy jsi takhle nikoho rád nejspíš neměl. Já nevím. Neznáme se dlouho, neznáme se ani nejlíp na světě, ale já cítím, že je to ono. Když ji vidím, mám lepší den. A přijde mi, jako bych její hlas mohl poslouchat ještě déle než do nekonečna. Vyzařuje navíc takovou radostí, štěstím. Je neuvěřitelné, že ještě neměla vztah, když dokáže natolik okouzlit. Je vtipná, rozumná, dá se s ní bavit. Není namyšlená, nedrží si odstup. Je v podstatě i dost důvěřivá, ale ne zas naivní.

A je krásná. Opravdu krásná. Dost osobitá. Umí být něžná a ženská a na druhou stranu i velmi svérázná, až mužsky. Je ale laskavá, to je něco, co se jí odepřít nedá nikdy. A spravedlivost."

„Zní opravdu dobře. Přeju ti to."

„A já to možná podělal," zazoufal si. „Nikdy v životě jsem nevěřil v Boha, ale pro ni bych i konvertoval k víře. Ona věřící je."

„Hmmm..."

„Tak se zeptej sám sebe. Udělal bys to jen tak pro někoho? Těžko. Tohle je taky vážná věc. Přijmout víru."

„Ale nemyslím si, že je to správně. Měl bys ses hlásit k tomu, v co opravdu věříš."

Já bych pro něj i umřel, co nějaká víra. Víra je nic. Život je dražší než všechno na světě a byl bych ochotný si ho vzít, kdyby to potřeboval, ve slabší chvíli i proto, že by to chtěl. I když to všechno byly jen hypotézy.

„No, jo. Já věřím v to, že to je pravá láska. Jsem přesvědčený, že srdce bije zrovna takhle, když přijde to velké ono. Že se plíce zadrhávají, ale zároveň je to tak krásné. Jako nějaká úzkost, ale zároveň absolutní štěstí. Těžko se to popisuje."

Popsal to docela dobře. Stejně jsem to měl i já. Že jsem se vedle něj cítil jako nejsilnější člověk vesmíru a přece nejslabší článek všeho. Byl jsem plný radosti a zároveň se neskonale trápil. Přitom by stačilo tak málo... Stačilo by, aby mě miloval, a všechno by bylo jinak.

Jeho srdce ale tlouklo pro někoho jiného, prostě to tak mělo být. Asi zvrácený osud.