Srdcová královna

Setkání

Vždycky jsem byla jiná. Už od mala. Máma často říkávala, že můj pohled ačkoli ryze dětský byl plný soucitu, lásky a porozumění. Že moje oči byly hluboké jako studny a na samém dnu, byl neuchopitelný smutek a vědění, moudrost. Moje odlišnost se projevovala i v interakci s ostatními dětmi. Nehrála jsem si s nimi, vždycky jsem seděla někde pod stromem a četla nebo si prohlížela knihu. A nebo jsem se úplně vytratila a „ztratila" se v lese. Když jsem byla starší, začala jsem dokonce sama psát krátké příběhy, které byly plné magie, kouzel a zázraků. Vždycky měly dobrý konec. Pak ale znenadání začaly ty problémy. Problémy s dýcháním, se slabostí, s omdlíváním. Děly se tak často, že mě rodiče vzali k lékaři. Výsledek všech testů zněl jasně, mé srdce nepracuje tak, jak má. Byla jsem dokonalý adept na operaci. Nejdříve se předpokládalo, že se jedná o onemocnění srdeční chlopně, kdy by stačilo nemocnou chlopeň nahradit buď mechanickou nebo bioprotézou (z hovězího osrdečníku nebo vepřové chlopně). Nakonec všechny překvapila skutečnost, že chlopní se to úplně tak netýká. Mé srdce prostě jen nepracuje správně. Podléhám arytmii, nesmím se dostávat do emocionálně vypjatých situací. Beru prášky a lékaři mě sledují. Ale všichni víme, že jednou nastane den, kdy moje srdce vypoví službu.

Možná že právě v důsledku toho všeho jsem se nikdy moc nezajímala o kluky. Bála jsem se, že kdyby mi někdo zlomil srdce, bylo by to u mě definitivní. Je mi pětadvacet, žiju sama dost poklidným životem, pracuji v knihkupectví (to ta láska ke knihám) a nikdy jsem neměla přítele. Nemám ani psa a ani kočku. Jsem prostě sama. Úplně sama.

Abych ale nelhala, protože to dělám velmi nerada a stejně to neumím, mám hodně přátel. A to je pro mě naprosto dostačující. Přátelství je něco, čeho si nesmírně vážím, respektuji ho a starám se o něj. Doslova.

Můj malý byt v centru města je útulný a balkon je přeplněný květinami. Kamarádka Lisa často říká, že je to jako rajská zahrada - zahrada víl. Nenamítám. Opravdu to tak vypadá.

Jednou za čas, abych měla i společenské vyžití, se vydám s kamarádkami na nějakou akci. Do klubu, často. Sice tam nevydržím dlouho, protože mi ta hudba trhá uši, ale občas je tam docela zábava. Holky se často předhání v tom, která z nich uloví toho nejhezčího chlapa, a já většinou sedím a hlídám kabelky anebo jen stůl s pitím. Krutá pravda, ale vzhledem k tomu, že s sebou mám dost často nějakou knížku (ano, je to tak) se nenudím.

Ani dnes to nemělo být jiné. Stojím před barem a čekám na holky. A napadne mě, proč vlastně nechodíme spolu. Ony spolu přijdou ale já - slyším je až sem a to je ani nevidím - už vím, proč s nimi odmítám absolvovat cestu, protože na sebe upozorňují.

„Ahoj Jade, tobě to sekne," zavýskne Alice. Ema a Lily stojí a horlivě přikyvují.

„Vám taky, jdeme?" zeptám se.

Zabereme si box v úplném rohu a Lily dojde všem pro pití. Pro holky alhokol, pro mě jen vodu.

Jak se pomalu plynule dostáváme do magické noci, to znamená, čas po půlnoci, začnu být v boxu spíše sama než s někým. Je čas, vytáhnout knížku. Tentokrát Jacka Londona. Vše mi ale překazí muž, který si prostě sedne na roh sedačky. Podívá se na mě. „Smím si tu na chvíli sednout?" zeptá se mě. Jsem doslova fascinovaná jeho pohledem, zjevem, vším. Přikývnu. Vytáhnu knížku a uvelebím se.

„Ještě jsem neviděl nikoho, kdo by si v takovém prostředí četl knihu. Děláte to často?" vyruší mě. Položím si knihu do klína a otočím se na něj. Sedí blíž.

„Já čtu celkově hodně a skoro všude."

„A proč raději nejste doma, v křesle s hrnkem černého čaje s mlékem, tak jako obvykle?"

Už už chci odpovědět, ale zarazí mě skutečnost, jak moc se trefil do toho, jak tuhle činnost doma provádím. Křeslo, čaj, kniha. „Kdybych se neznala, řekla bych, že tyto večery trávíte spolu se mnou, ale takhle předpokládám, že jste se buď náhodně trefil anebo máte skvělý odhad na lidi," zauvažuji nahlas, „i když u mě to asi není těžké odhadnout."

„Dokázal bych si vás představit i jinak. Není to o tom, že by to k vám nutně patřilo. Jen jsem se trefil," pousměje se. Přikývnu a zahledím se zpět do knihy, pak mě ale přemůže zvědavost.

„A jak si mě-„ zarazím se, protože místo kde seděl je prázdné a když se rozhlédnu kolem a kolem, nikde ho nevidím. Je pryč. Je to zvláštní, ale jako by mě opustil někdo, koho moc dobře znám. Najednou je mi tam v tom boxu nějak smutno. Posadím se zpět a po chvilce uklidím knihu a zvednu se k odchodu. V šatně, která je na pováženou, mi vydají kabát a já se snažím dostat přes davy lidí ke schodišti, které vede ven. Když se mi to konečně podaří, cestou na tramvaj narazím na partu kluků. Schválně používám termín „kluci" protože jim nemůže být víc jak dvacet a jsou pěkně rozparádění.

„Čáááu!" zdraví mě jeden z nich. „Kde ses tady zjevila, vílo?" pokračuje dál a aniž bych po tom nějak zvlášť toužila, obejme mě kolem ramen. Pousměju se a jemně se vymaním z jeho sevření. „Ale tak jako obvykle. Prostě si to přeju a najednou se zjevím," usmívám se. „Hezkej večer přeju," odcházím od nich.

„I tobě vílo!" halekají za mnou.

Druhý den se cestou do práce zastavím v oblíbené kavárně, kde si objednávám kafe bez kofeinu a balíček donut s sebou. Když čekám na to kafe, mým tělem projede výboj. Velmi příjemný. Pootočím se a hledám důvod toho pocitu a uvidím cizince, který mi včera chvíli dělal společnost. Nemůžu od něj odtrhnout oči, ale nakonec musím, protože mi obsluha podává kafe i donuty. Když se pohledem vrátím k onu místu, kde stál, je pryč. Zase. Zřejmě mistr svého oboru.

„Dobré ráno," pozdraví mě, když vyjdu. Leknutím s sebou trhnu. „Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit," omlouvá se a stoupne si nebezpečně blízko, jako by čekal, že se skácím. Možná z jeho krásy. Protože krásnej teda je. Vlasy jako úhel stažené v drdůlku, hluboké modro šedé oči, které vidí snad i vaši duši, úzké rty a dokonalý nos. A to nemluvím o jeho štíhlých, dlouhých prstech. A o celé jeho postavě, která i přes vrstvy oblečení a kabátu, vypadá více než atleticky. Skoro jako bůh, že?

„Ne, já jsem jen extrémně lekavá osoba," odvětím, když si uvědomím, že si mě v celku starostlivě prohlíží. „Dobré ráno i vám," usměju se na něj. „Taky sem chodíte na ranní kávu? Je bezkonkurenční, že? A co teprve jejich donuty."

„Ty jsem neměl," odpoví.

„Vážně ne? Tak to musíte ochutnat," vyhrknu. „Podržíte mi prosím mou kávu?" převezme ji ode mě a já si nahlas řeknu, v jaké ji drží ruce. „Promiňte, já jen, že ho mám bez kofeinu," omluvím se.

Rozevřu krabici, kterou držím v jedné ruce, převezmu si kafe a posunkem mu nabídnu. Vezme si ten, který mám nejradši, s jahodovou polevou a čokoládovou náplní.

„Tenhle máte určitě nejradši," zakousne se.

„Jak jsem řekla, máte skvělý odhad na lidi," pokrčím rameny. Podívám se na hodinky a zděsím se. „Omlouvám se, budu muset běžet, přijdu pozdě do práce! Chcete ještě?" nabídnu mu, ale zavrtí hlavou.

„Kde vlastně pracujete?" zeptá se mě, když se rozejdeme k přechodu.

„V knihkupectví u vážky," odpovím. Zezadu do mě strčí neurvalý byznysmen a málem spadnu do silnice, ale naštěstí mě zachytí ruka cizince. Všimnu si, že se na byznysmena dívá dost přísně. Vlastně děsivě. Nikdy jsem tak děsivý pohled neviděla. „Promiňte, mrzí mě to, nechtěl jsem do vás strčit," omluví se mi. Přikývnu.

„Váš pohled dělá vskutku divy," dívám se na něj a v jeho tváři není ani památka po děsivosti. „Dovolím si poznamenat, že by z vás byl skvělý herec."

„To by asi byl. Ale mám na práci důležitější věci než trdlovat před kamerou," odpoví úsečně. Až mám ze své poznámky špatný pocit, „nechtěla jsem se vás dotknout."

„Nedotkla," nakloní mírně hlavu na stranu a prohlíží si mě.

Nedotkla, zní to jako dokonalý dvojsmysl. Cítím, jak červenám. Sklopím proto pohled k zemi.