Srdcová královna

Varování

Po dalším, v pořadí druhém víkendu, který strávíme spolu, vyrazíme ven, na procházku, která se ovšem změní v nakupování, když dojdeme k farmářským trhům. V reálu to vypadá asi tak, že já vybírám, on to nese, ovšem nikdy mě nenechá zaplatit, což mě vytáčí, ale hádat se s ním na veřejnosti vážně nechci, takže to tak nechávám a slibuju si, že mu to stejně vrátím.

„Jací jsou tví rodiče?" zeptám se, když vybírám brambory, které dávám do papírového pytlíku.

„Nemám rodiče," odpoví naprosto klidně.

„To je mi moc líto," podívám se na něj a mám chuť ho obejmout. „Moc mě to mrzí," zašeptám.

„Vyrůstal jsem u adoptivních rodičů. Spolu s jejich vlastním synem," odpoví stručně a stroze a já pochopím, že tohle je téma, o kterém se nechce bavit, takže do toho dál nerýpu a jen přikývnu.

„Jade!" vyděsí mě to vykřiknutí, až se chytím za hruď. Teprve teď mi srdce opravdu zahapruje a několikrát se přerývavě nadechnu. Nebo spíš popadám dech. Tohle se mi ještě nikdy nestalo. Loki je dvěma kroky u mě a já se o něj s nefalšovanou úlevou opřu. Zároveň se rozhlédnu, abych mohla identifikovat, kdo mě tak vyděsil. A je to Alice.

„To ses tak vyděsila?" zeptá se, obejme mě a sjede mě pohledem, „nazdárek, kámoško," zazubí se. „Hezkej kabát."

„Ahoj Alice," pousměju se a neujde mi, s jakým zaujetím si prohlíží můj doprovod.

„Nepředstavíš nás?" zubí se dál.

„Ovšem," vyhrknu. „Alice, to je Loki," poukážu, „Loki, tohle je Alice, kamarádka."

„Známe se ze školky, jsme skoro jako sestry, téměř o všechno se dělíme," zašklebí se na mě Alice a podává ruku Lokimu. „Moc mě těší, nevěděla jsem, že má Jade tak hezkého - bratrance?" zamrká na mě. Zasměju se, protože mi dojde, že ho loví.

„No, však to znáš, všichni v naší rodině jsou božsky krásní, takže ani on není výjimkou," mrknu na Lokiho, který moc nadšeně nevypadá. Vlastně je podmračený a jasně mi dává najevo, abych s tou taškařicí přestala.

„Až na pár výjimek to tak skutečně je," popichuje mě. Vím, že myslí mě. Z nějakého důvodu mě bere jako svou ošklivější kamarádku a já vlastně doteď nechápu proč. Možná v tom nehraje ani tak roli vzhled, ale fakt, že mi stejně za pár let srdce vypoví službu a proto jsem pro ni nulová konkurence.

„Výjimky potvrzují pravidlo," nenechám to jen tak a přihodím k Lokimu do tašky ty brambory.

„Ještě bychom se mohli zastavit pro tu rybu," podívám se na něj. Přikývne a pak udělá něco, co vyrazí nejen mě dech, ale hlavně Alici. Skloní se ke mně a políbí mě. Tak jako partner líbá svou partnerku. Vyvolenou. Přesně takhle.

„No teda, chvilku tě nehlídám a takhle to dopadá," probere mě její hlas.

„No, nedopadlo to úplně nejhůř, ne?" pousměju se.

„To rozhodně ne," prohlíží si Lokiho.

„Omluvte mě, zajdu ještě pro nějaké koření," nechám je tam stát. A důvod je prostý. Chci se co nejvíc vzdálit od Alice, která i přesto, že viděla, jak mě políbil, nerespektuje, že je můj a loví ho klidně dál. Doslova se tetelím blahem, že jsem je tam nechala samotné, protože, nevím ani proč, mám pocit, že jí Loki vyškolí tak, že už si to nikdy nedovolí.

„Tak jsem tady," dojdu k nim. Alice je zaražená tak, jako nikdy, Loki se spokojeně usmívá. Tak že by se můj plán naplnil?

„No, já už budu muset jít, ale určitě ti zavolám," kouká na mě Alice a pevně mě obejme, načež mi zašeptá, „dostaň se od něj co nejrychleji pryč."