Srdcová královna

Velká věc = Velký průšvih

Vrátíme se do obýváku. A když sedíme v poklidu a všichni posloucháme vyprávění naší malé princezny, překvapí všechny Loki, který si ve chvilce ticha odkašle a pronese šokující otázku. „Pane Collinsi, rád bych vás požádal o ruku Jade. Vím, že jsem to měl udělat už dávno, ale bohužel události tomu chtěly jinak."

Mamka překvapivě zamrká, ale vidím na ní, že se jí to zamlouvá. V hlavě už chystá svatbu.

„Mé požehnání, máte," řekne táta.

Loki se na mě podívá a poklekne na jedno koleno. Napřímím se a zmateně se na něj dívám. Z kapsy vytáhne prsten. „Jade, vezmeš si mě?" vyjde z něho pevně. Maya se jde podívat blíž a tlumí veselý zvonivý v dlaních.

Dívám se do jeho očí a hledám tam něco, co by mi napovědělo, proč to dělá. Tohle přece nemusí. „Jade," probere mě jeho hlas.

„Ano," odpovím. Vezme mou ruku a nasadí mi krásný zlatý prsten, tentokrát s diamantem. Proplete se mnou prsty. Nechám se k němu přitáhnout a políbíme se. Spíš symbolicky.

„No to je mi polibek," zamračí se mamka. Pousměju se a poukážu na Mayu.

Sedím v Lokiho ložnici a čekám až přijde. Ode dne, kdy jsme se vrátili zpět na Asgard uběhl týden a my spolu nemluvili a já přitom došla k závažnému rozhodnutí, které ovlivní nás všechny. Nelíbí se mi představa, že bych měla opustit ty, kteří při mně stáli, když byl on pryč. Jistě, nebylo to z jeho vůle, ale stejně. Já je nemůžu opustit a nemůžu ani připustit, aby přišli o svou vnučku, kterou nadevše milují. Nemůžu. Nejde to. Možná před tím vším, bych byla schopná to pro něj a naši lásku obětovat, ale teď vidím věci trochu jinak. A vidím jinak i jeho. Srdce mi už nebije jen pro něj.

Vejde a když mě uvidí, dojde ke mně. Posadí se vedle mě na pohovku.

„Jak se cítíš?" zeptá se.

„Jde to," chabě se pousměju, „to co mě trápí je jiná věc."

„Tví rodiče," vydechne. „Kdybych mohl, udělám vše proto, aby ses s nimi loučit nemusela."

„Já se s nimi nerozloučím," řeknu pevně.

„Odejdete bez rozloučení?" zamrká překvapeně.

„Ne," podívám se mu do očí. „Maya a já se vrátíme zpět, pokud odejdeme, pak až po tom, kdy se naplní jejich čas."

„To není možné," snaží se kontrolovat svůj vztek.

„Je. Říkám ti to proto, že se můžeš vrátit s námi."

„Sama dobře víš, že to není možné, tak proč nad tím vůbec uvažuješ?" zvedne se a začne přecházet komnaty jako lev. „Ani ty a ani Maya neopustíte tohle místo!" zvýší hlas.

„Nemůžeš přece bránit něčemu takovému! Maya miluje své prarodiče. Na rozdíl od tebe tu byli! Vždycky!" vstanu také.

„Dobře," překvapí mě. „Jestli chceš odejít, tak odejdi," dívá se na mě.

„Ty s tím souhlasíš?" vydechnu.

„Ovšem, jdi si," naznačí rukou. „Ale pamatuj si, že půjdeš sama. Maya zůstává. A nikdo a nic mě o tom nepřesvědčí. Když budeš chtít a bude tomu přáno, můžeš se pak vrátit zpět."

„To si ze mě střílíš," vyjedu na něj tvrdě. „Maya tu s tebou nezůstane! Nikdy se jí nevzdám!" křičím také.

„Pak asi nikdy neodejdete," ušklíbne se vítězně.

„Po tom všem, co jsi mi provedl, si dovoluješ takhle se mnou jednat?" připomenu mu. Vnitřně se třesu vztekem.

„Jsem Bůh, ty jsi moje žena, velím já," pokrčí rameny. „Já jsem ten, koho budeš poslouchat. Já jsem ten, ke kterému budeš vzhlížet a vždy s ním souhlasit," pokračuje klidným hlasem dál. „Já jsem tu pánem."

„No, to si ze mě děláš prdel," zamumlám. „Nikdy!" zakřičím na něj.

„Pokud máš problém se podřídit takové maličkosti, která je samozřejmostí, můžu tě klidně zavřít do tvých komnat, dokud nepřijdeš k rozumu. Nedělá mi to sebemenší problém."

„To neuděláš! Nemůžeš mě tu držet," vztyčím proti němu ukazováček.

„Můžu cokoli, protože mi patříš. Smiř se s tím," odchází. „Princezno."

Jsem zlostí bez sebe. Okamžitě vyběhnu za Mayou. Je s mou osobní služebnicí v našich komnatách. Pošlu ji pryč, připravím sebe i Mayu k odchodu.

Ještě než ale vůbec dojdeme ke dveřím, se před nimi objeví Loki. A z jeho pohledu se dá velmi snadno vyčíst, co chce říct.

„Zřejmě jsi mě dobře neposlouchala nebo nepochopila," začne. „Nikam!" zavrčí vztekle. „A pokud, tak sama," zasyčí.

„Tvoje žena nejsem, nejsem ani Ásgarďanka, takže mě tu nic neudrží, ani ty," dám mu jasně najevo.

„To se hluboce pleteš," podívá se na Mayu, která mu skočí do náruče. Nahne se ke mně tak blízko až se vnitřně zachvěji, „Maya je moje dcera. Ty si jdi třeba ke všem čertům, ale opovaž se vzít mi Mayu, to bych tě musel ztrestat."

„Ztrestat? Jako jsi mě trestal na Zemi?" píchnu do bolavého místa, nebo si to aspoň myslím.

„Ne," odvětí. „Mnohem hůř." Jeho hlas se rovná bodu mrazu.

Strach mi nedovolí odejít bez Mayi. Mohlo by se totiž klidně stát, že ji už nikdy neuvidím. Ona je jeho dcera a má předpoklady k tomu žít tam s nimi, ale já – jsem nahraditelná. A proto se rozhodnu podrazit samotného Boha lstí a lží.

„Omlouvám se," řeknu, když jsme v zahradách s Mayou, která si hraje se služebnou. „Jsem – je to pro mě těžké, víš," hypnotizuji vytrvale zem. Přisune se ke mně blíž, chytí za bradu, aby se mi mohl podívat do očí.

„Já vím, Jade, věř mi, že sdílím tvou bolest, ale teď už máš rodinu taky zde a nemůžeš ji opustit. Máš své povinnosti. Vůči Maye a hlavně vůči mně," vysvětluje mi. Zbloudilá slza putuje po mé tváři a on ji setře bříškem prstu.

„Musíš se mnou mít trpělivost."

...

Dny se přehoupnou v týdny a já stále udržuji masku poslušnosti a jakéhosi smíření s tím, že návrat na Zemi se nekoná. Klamu samotného Boha, který k tomuhle má ty nejlepší předpoklady. Tedy doufám, že se mi ho daří klamat.

A tak se jednoho večera, kdy mi přinese Mayu, která mu usnula v náruči,, se rozhodnu, že právě teď je ten vhodný okamžik. Počkám, kdy se přehoupne půlnoc a pak i s Mayou v náručí, odcházím.

Heimdall mě sice varuje, že to bude mít velmi velké následky, ale – jsem rozhodnutá. Ocitnu se před domem rodičů, po dlouhém vysvětlování, že se opravdu nic neděje a že je vše v naprostém pořádku, si od nich půjčuji mamčino auto a jedeme s Mayou zpět na chalupu. Tam nám bylo dobře.

Uložím ji a sama vyčerpaně usnu na posteli v oblečení. Ráno se postarám o zbytek.