Srdcová královna

Vězeň

„Kam si myslíš, že jdeš?" zarazí mě v hale jeho chladný hlas.

„No, přece pryč," odvětím. „Jsem tvojí slabinou, to si přece nemůžeš dovolit. Nesmí tě nikdo a nic oslabovat. Jak bys potom chtěl vládnout Midgardu?"

„To nemyslíš vážně!" vyjde z něho zlostně. Jeho tělo je napnuté jako struna a stačí jen brnknout a spustí se orchestr.

„Máš pocit, že si dělám legraci?" odevřu dveře a jdu k výtahu.

„Vždyť tam venku umřeš!" zvyšuje hlas.

„No aspoň přijdeš o svou slabinu," odvětím a ani se na něho neotočím. Popadne mě za paži a dovleče zpět do haly, kam mě doslova vhodí. Pomalu se sbírám ze země, ale než se vůbec stihnu postavit na nohy, čapne mě za vlasy a smýká se mnou do ložnice.

„Loki, co to sakra děláš?" vyjeknu, když mě hodí na postel.

„Trávím s tebou čas tak, jak jsi chtěla," vyjde z něho ledově a serve ze mě kabát a vrhá se na košili, která mu nezabere víc jak pár vteřin.

„Ale já to takhle nechci, ne takhle," bráním se a snažím se ho odstrčit.

„Na to se tě nikdo neptá."

„Tak takhle podle tebe vypadá láska?" vyjeknu bolestně, když ze mě serve i kalhoty.

„Ne, takhle to vypadá, když mi něco patří. A ty mi patříš a já si vezmu to, co chci."

„Ne!" zakřičím, když mi drží ruce nad hlavou a naprosto nepokrytě mě znásilňuje.

„Křič si, jak chceš, nikdo ti nepřijde na pomoc. Jsi moje a můžu si s tebou dělat, co chci. Jsem bůh!"

S každým jeho pohybem se párá mé nitro. S každým jeho vzdechem ve mně umírá vůle se bránit. Trvá to snad věčnost. Moje tělo hoří, ale rozhodně ne vzrušením.

„Odteď spolu budeme takhle trávit čas častěji, ať ti tolik nechybím," svírá mou bradu tak silně, až mám pocit, že mi rozdrtí čelist a zlověstně mi syčí do tváře. „Zkoušej si utéct. Nepodaří se ti to. Odsud se nedostaneš," vydechne a prohlíží si mě. „Nikdy!" vyjde z něho mrazivě.

Ležím nahá v posteli a zírám do stropu. Po tváři mi stékají slzy. Když se zvednu a pomalu dojdu do koupelny, pozvracím se. Mé tělo se třese a já popadám dech. Zhroutím se na chladnou podlahu a snažím se pravidelně dýchat. Tak tohle jsem totálně podělala. Totálně. Ještě párkrát a můžu si písknout na převozníka, aby mě dopravil na druhý břeh.

¤¤¤

Copak asi dělá moje malá Maya? Máma ji určitě přesvědčuje, že jako každé správné holčičce jí sluší culíčky anebo copánky a ne rozevláté, neposlušné vlásky, které jsou jen pro divoženky. Maya se na ni mračí a dvě modrá kukadla ji celkem zkušeně špikují pohledem. To má zcela jistě po tatínkovi tenhle pohled. Tak jako tvrdohlavost a paličatost. Lhát naštěstí neumí. Zatím. Doufám, že aspoň v tomhle bude po mně.

Celý den sedím schoulená na křesle a s obavami čekám na večer. Tak jak Loki řekl, tak se děje. Nemůžu se dostat nejen ven na chodbu k výtahu, ale ani na terasu. Prostě nikam. Stal se ze mě vězeň. A co víc. Znásilňovaný vězeň.

Pozdě večer, když už se setmí, zapěje můj žaludek opravdu žalostně hladovou ódu a já se vydám hledat něco, co by mě uspokojilo. Na stole v míse uprostřed prostorného obýváku najdu ovoce. Sáhnu po jablku a s chutí se do něho zakousnu.

„Někam se chystáš, princezno?" ozve se za mnou jeho hlas. Skoro mi zaskočí. Prudce se otočím, ale to už je těsně u mě. Začnu couvat a očima hledat únikovou cestu. „Jsi rozkošná, ale neutečeš mi. Buď to uděláme po dobrým, nebo po zlým. Vyber si!"

„Kde je ten Loki, kterého miluju a pro kterého mé srdce bije?" zašeptám.

„Je pryč zvykej si na novýho!"

Zavrtím hlavou, „nechci."

„Takže po zlým."

Zkroutí mi ruku za záda, až mi z druhé vypadne jablko a ohne mě přes stůl. Chytí lem džín a serve mi je do výše kolen. Prudce se narovnám a chci mu vzdorovat, ale nemilosrdně mě přišpendlí zpět k desce stolu. Silně mě plácne po zadku, rozepne si kalhoty a tvrdě do mě zajede. Nahlas vydechne. Jako by přesně tohle po těžkém náročném dni, kdy pustošil, ovládal a zabíjel, potřeboval. Jednou rukou mi drtí moje zápěstí zkroucené za zády a v druhé svírá hrst mých vlasů. A s každým jeho zajetím, narazím boky do rohu stolu. Pekelně to bolí.

„Bolí mě to, Loki!" vykřiknu plačtivě.

„To je taky v pořádku!" křikne. To už se mi po tváři kutálejí slzy.

I když už jeho dostaveníčko skončilo, nemůžu se přimět odlepit od desky stolu. Nevím, jak dlouho tam takhle jsem. Tiše pláču a snažím se neomdlít. Vím, že když se zvednu, seknu sebou. Ucítím jeho ruce, jak mi natahují ledabyle kalhoty. Pak si mě přehodí přes rameno a složí mě jako pytel brambor do postele. Tam zůstanu sama. Tolik ponížená a mnohem víc sama než v celém mém dosavadním životě. Čím jsem si tohle zasloužila? Byla jsem zlá? Je to karma?

Druhý den ráno se skoro doplazím do koupelny. Když se pracně vysvleču, uvidím napáchané škody. Každý bok zdobí jedna rozložitá modřina, to samé je na zápěstí a to nemluvím o tom, že dvě malé, ale znatelné modřinky svítí i na tváři. To když mi drtil čelist.

A v podobném duchu to pokračuje večer co večer. Týden, dva. Tři. Až se jednou po obdobném dostavení prostě nedokážu zvednout a dojít, nebo se doplazit do koupelny. Prostě nemůžu. Nejde to. Proberu se až večer a hodně mě překvapí, když zjistím, že jsem zřejmě v prostoru sama.

Vezmu si jablko a nenapadne mě nic lepšího než se s ním zavřít do skříně, která je v ložnici. Jako by mě neměl najít. Je to tak směšné. Ale já prostě nechci – nechci ho vidět a chci, aby věděl, že – chci, aby mě tu našel a uvědomil si, že mě ponížil natolik, že se schovávám ve skříni. Ubývají mi síly. To dokazují kruhy pod očima, ve kterých pomalu vyhasíná veškerý elán a život a modřiny, které jen nabývají na velikosti a bolesti, protože se nestačí hojit. S váhou to taky není růžové. Víc jak jedno jablko denně do sebe nedostanu. A moje srdce? Stačí učinit sebemenší pohyb a zadýchám se. Špatné. Velmi špatné.

Nakonec tam v té tmě a tichu usnu. Probudí mě až to, když mě bere do náruče. Ani mě nenapadne se bránit. Je mi to vlastně už jedno. Ne, že bych chtěla umřít, ne že bych neměla smysl žít. Ale proto, že je to zbytečné. Naprosto. Položí mě na postel a začne mě svlékat.

„Vezmi si, co chceš, Loki," vyjde ze mě tiše. „Už na tom nezáleží," vydechnu, „jsi netvor a já tvoje oběť. Jen další oběť," propadám se do tmy. „Já už tě nechci. Já už tě nemiluju. Zabil jsi ve mně všechno, co jsem k tobě cítila."

Probudím se do slunečného dne a sedí u mě doktor. Na sobě mám modré saténové pyžamo, které se skládá z košile a kalhot.

„Jak se cítíte?" zeptá se mě doktor se starostí.

„No, bylo mi líp," zaskřehotám.

„Co jí pomůže?" ptá se Loki.

„Už jsem vám to říkal, pane," odvětí doktor. „Potřebuje opravdu přísný klidový režim, jídlo, hlavně vitamíny a především léky. Je naprosto vyčerpaná. Slabá. Jestli se bude takhle vyčerpávat dál, zemře."

Po jeho odchodu usnu. Proberu se až pozdě odpoledne. U mé postele sedí dívka. Nemůže jí být víc jak dvacet. Má plavé vlasy a čokoládově hnědé oči. Starostlivě si mě prohlíží.

„Postarám se o vás," vysvětlí mi s úsměvem. Přikývnu a pak zase zavřu oči a propadnu se do říše spánku.