Srdcová královna

V cizím bytě, v cizí posteli

 „Večer, přesně v 6:00 hodin Vás vyzvednu, s pozdravem, Loki," přečtu polohlasně. Skoro se mi rozklepnou kolena. Ale musím uznat, že to dělá stylově. Dopis ani lístek jsem od muže ve schránce nikdy neměla (i když, u mě se to nemůže tak brát). A mám pocit, že tenhle styl pozvání snad už i vyšel z módy. Až po několika krocích mi zamrzne úsměv na tváři. Na té obálce přece není moje adresa ani známka, nic. On ví, kde bydlím, aniž bych mu to řekla! Jak to ví? A znamená to, že tu byl anebo poslal někoho, aby mi to doručil?

Když stojím ve frontě na kávu, začnu přemýšlet znovu. Jak si může být jistý, že zrovna dneska mám čas? Co kdybych neměla? Jistě, já mám téměř vždycky čas, ale on se mě v tom vzkazu neptá. On mi vlastně oznamuje, že mě prostě vyzvedne. Tečka. Je si jistý, že před čímkoli jiným dám přednost jemu a to mě trochu znepokojuje. Ovšem pouze částečně, z větší části už probírám šatník a přemýšlím, co si obleču. Což je snad znepokojující ještě mnohem víc.

V šest večer stojím před zrcadlem a dolaďuji poslední úpravy. Na uši si připínám zlaté náušnice v podobně kuliček. Zkontroluji svůj make-up. Temně červenou rtěnku, kterou jsem si koupila pro tuto příležitost a která mé rty činí více plnějšími. Jen tak mimoděk si uhladím černé koktejlky. Obuju se do lodiček, které mají stejný odstín jako má rtěnka, když v tu chvíli zaklepe na dveře. Obléknu si kabát, vezmu malou kabelku, upravím si vlasy a otevřu. Má na sobě černý oblek a ve stejné barvě je i kabát. A je – nádherný.

„Dobrý večer," pozdraví a políbí mi ruku.

„Dobrý večer," vydechnu.

„Můžeme?" nabídne mi rámě.

„Ano."

„Smím se vás na něco zeptat?" zeptám se ho, když nás číšník usadí v přepychové restauraci ke stolu v patře, kde jsme sami. Ostatní hosté jdou dole. Máme výhled na město. Jsem v úžasu.

„Smíte všechno," ujistí mě.

„Jak víte, kde bydlím?"

„To je takové moje malé tajemství, které bych prozatím nerad prozrazoval," usměje se na mě. Přikývnu.

„Ta ryba je naprosto úžasná," rozplývám se, „chcete ochutnat?" zeptám se ho.

„Ovšem že chci ochutnat," vyjde z něj zhrublým hlasem a já najednou nevím, jestli je tématem pořád ryba nebo už jsme se posunuli dál. Stydlivě se pousměji a natáhnu k němu vidličku s rybou. Ani nezpozoruji, že jsem sama pootevřela ústa, když jsem mu tu vidličku opatrně vkládala do těch jeho.

„Velmi povedená," řekne uznale. A najednou se přede mnou objeví jeho vidlička se steakem. Podívám se mu do očí, které jsou tmavší a tmavší. Pootevřu pusu a stáhnu si steak s vidličky, až o ní lehce zaskřípou mé zuby. Nepřestává mě spalovat pohledem a já mám pocit, že by teď nejradši smetl ze stolu všechno to nádobí i jídlo a naservíroval si tam mě. A možná, že tak daleko od pravdy nejsem, protože vyhledá mou ruku, kterou mám volně položenou na stole, proplete se mnou prsty a sevře ji. „Chutná vám?" zapřede.

„Ano, velmi," přitakám skoro šeptem.

„Moc vám to sluší," zasekne se pohledem v mém výstřihu. Lehce se ošiju.

„Děkuji."

„Co teď?" zeptám se, když vyjdeme na ulici. Vyhledá mou ruku a stiskne ji.

„Můžeme se projít," navrhne.

„Moc ráda," přitakám.

„Jade," drží mě stále u sebe. „Chci vás hrozně moc políbit. Dovolte mi to," překvapí mě.

„Loki, já – já se nesmím, já nemůžu," nedopovím, protože mi přiloží prst na rty.

„Zeptám se vás později," usměje se, ale přesto se ke mně nahne a políbí mě na čelo.

Procházíme se parkem a nejdou, se do mě dá ukrutná zima a začne se mi těžko dýchat. Okamžitě to pozná. „Jade, máte ledové ruce, pojďte," řekne a jdeme směrem z parku k taxíku. Řidiči nahlásí adresu – k mému překvapení ne mojí a rozjedeme se zpět do centra. Sedíme na zadních sedadlech, rozepne si kabát i sako, vezme mé dlaně a přiloží je na své tělo. Nádherně hřeje. Je jako topení. Chvíli se tomu bráním, ale nakonec je tam nechám a co víc, to teplo mě uspává, takže se opřu o jeho rameno a během chvilky o sobě nevím.

Proberu se až ráno a to šokem, když zjistím, že ne ve své posteli. Zato ale oblečená, bez kabátu, bot, ale šaty zůstaly, naštěstí. Takže znásilněná jsem nebyla. Pomalu se vyhrabu z té postele, která je jen tak mimochodem úžasně měkká a voňavá a snažím se najít koupelnu. Nakonec ji najdu. Je velká, prostorná, krásná. Zvažuji sprchu, ale nejprve se rozhodnu najít Lokiho. Opláchnu si obličej a jdu. Najdu ho dole v prostorném obýváku. Sedí na křesle a pozoruje ranní město.

„Dobré ráno," pozdravím. „Moc se omlouvám za nepříjemnosti," dodám rychle. Otočí se na mě, vztáhne ke mně ruku, kterou chytím a on si mě posadí na klín. Ani nestačím nic říct.

„Dobré ráno, Jade," usměje se. „Jaké nepříjemnosti?"

„Však víte," sklopím oči k zemi. „Musel jste mě z toho taxíku odnést. Zabrala jsem vám postel, zkazila zbytek plánů, které jste měl na večer," vyjmenovávám.

„Byl to ten nejroztomilejší večer," usmívá se a pramen vlasů mi zastrčí za ucho. „Chcete si dát před snídaní sprchu? Jestli ano, vše je vám k dispozici. Na křesle v ložnici máte náhradní oblečení. Pohodlnější."

„Vy jste mi koupil oblečení?" překvapí mě ten fakt.

„Ovšem že ano."

„Ale to-„ nedopovím.

„Dejte si sprchu, sejdeme se v kuchyni," políbí mě na spánek. A já ani nejsem schopná protestovat. A přitom bych vzhledem ke své situaci rozhodně měla.

Po sprše se obléknu do černých kalhot, krémové halenky a sejdu dolů. Na stole je kafe, nějaké sladké pečivo a ovoce.

„Měl bych návrh," začne, když se usadíme a pustíme se do pečiva.

„Jaký?" napiju se kávy a musím uznat, že je vydařená.

„Co kdybychom si začali tykat?" dívá se mi do očí. Přikývnu.

„Výborně," tleskne. „Loki, jméno mé," natahuje ke mně ruku.

„Jade," usměju se.

„Tak, Jade, co máš dnes v plánu?" zajímá se.

„Dneska je sobota, takže mám volno. Vlastně nevím, co budu dělat. Měla bych zajít za našima."

„A večer?"

„Možná vyrazím někam s kamarádkami. Obvykle chodíme do toho klubu, kde jsme se potkali."

„Skutečně?" podívá se na mě překvapeně. „Skoro bych přísahal, že tě to tam nebaví."

„No, pravdou je, že úplně nejásám a nesvíjím se na parketu, ale je to čas, kdy vyjdu mezi lidi v mém věku."

„Jak jsem si mohl povšimnout, čteš si tam knížku, zatímco hlídáš stůl nebo i věci tvých přítelkyň, přestože si tu přede mnou snažíš namluvit, že tam chodíš právě díky lidem, ve tvém věku."

„Fajn, máš mě." odložím koblihu. „Je to zvyk. Nechci je třeba zradit tím, že nepůjdu. Možná si nechci připustit fakt, že se budou dost dobře bavit i beze mě."

„Taky si myslím," přikývne.

„Ale uznej, že sedět doma mi taky moc nepomůže," uhladím si vlasy, „ sedím doma často a koukej na mě. Je ze mě vlk samotář."

„Spíš vlčice," ušklíbne se. „Co si jednou udělat večer podle svého?" navrhne.

„A to je?"

„To musíš vědět ty, ne?" zasměje se.