Srdcová královna

Cizinec

Celé dopoledne mám co dělat, přivezli zásilku knih a protože se jedná o bestseller, dveře se netrhnou. Jsme malé knihkupectví, ale ani nám se nevyhýbají davy. Občas.

Už je těsně před zavíračkou, když uslyším cinknutí zvonku, který ohlašuje návštěvníka. Podívám se na hodinky, minuta do konce. Tomu říkám načasování. Vyjdu zezadu, abych věděla, kdo to přišel.

Cizinec.

„Zdá se, že vyhledáváte mou přítomnost," neodpustím si. Pobaveně se ušklíbne a položí knihu na pult.

„Možná ano a možná si jdu jen pro tu knihu," skenuje mě pohledem.

„Druhá možnost zní pravděpodobněji," přikývnu a namarkuji mu ji. Když se podívám na titul, pousměju se, má oblíbená, Jack London, Tulák po hvězdách. „Kartou nebo hotově?" zeptám se. Bůh ví, proč mě potěšila skutečnost, že právě tuhle knihu jsem měla při našem prvním setkání a on si ji přišel koupit.

„Hotově," odpoví.

„Tak prosím," zabalím knihu do papíru a podám mu ji. Když se naše ruce dotknou, projede mnou znovu ten výboj. Skoro se mi zatočí hlava, ale tak příjemně. Jsem jako omámená.

„Šla byste se mnou někdy na večeři?" prořízne to ticho jeho sametový, hluboký medový hlas.

„Někdy ano, ale teď tady musím zpacifikovat tohle," poukážu na krabice, které jsou plné knih. Musím je vyndat, narovnat do skladu a několik z nich do příslušných poliček v krámku.

„Pomůžu vám," nabídne se, „jestli o to stojíte."

„A vy nemáte jiný plán na dnešní večer?" podivím se. „Opravdu chcete trávit čas se mnou, v mé práci, vyrovnáváním knih?"

„Když bych vyhledával vaši společnost, bylo by mi přece jedno, jak ji strávím. Hlavně že to bude s vámi, ne?" pozdvihne obočí a já se zachvěju.

„Kam s tímhle?" zvedne velkou krabici. Hm, silák. Otevřu ji a nahlédnu dovnitř.

„Do skladu. Tamhleta půjde do krámu a tahle," nahlédnu do další, která je na zemi, „tahle taky dozadu."

Když stojím na štaflích a vyrovnávám knihy do horní police ve skladu, ucítím, že nejsem v místnosti sama. Ohlédnu si a on stojí těsně za mnou. Prohlíží si mě.

„Řekněte mi, jak moc hloupé by vám připadalo, kdyby dívka, dejme tomu ve filmu, zůstala s cizincem sama v místnosti a co víc v zamčeném obchodě?"

„To by hodně záleželo na tom, jaké by měl oči," odvětím. Měla bych se bát, ale nějak to nejde. Strach se prostě nedostavuje ani po jeho poznámce.

„Oči můžou lhát."

Otočím se k němu s knihou v ruce. „Vaše oči nelžou. Když budu upřímná, nikdy jsem neviděla tak hluboké, krásné oči. Velmi mě uklidňují. Proto si nemyslím, že byste byl nebezpečný. A pokud jste," pokrčím rameny, „děj se vůle boží," otočím se zpět k policím. Slyším, jak se tiše zasměje. Najednou jsme vyrušeni tím, že do skladu, zadním vchodem vejde Mark. Syn mé šéfové. Zapomněla jsem zamknout. Zamrznu v pohybu.

„Nazdárek, jdu ti pomoct, protože vím, že jsi tu sama a –„ nedopoví, protože si všimne cizince. Vždyť já vlastně ani nevím, jak se jmenuje. „A koukám, že si sem vodíš pánské návštěvy," dopoví dotčeně. A v tu chvíli se stane opravdu zvláštní věc, začne mi být slabo a aniž bych cokoli řekla, ucítím na bocích dlaně, které mi poskytují oporu, zatímco sestupuji na zem. A málem mi vypadne i ta kniha, ale nestane se tak, protože mi ji zachránce vezme z ruky. „V pořádku?" zeptá se mě a já si uvědomím, že mě jednou rukou drží za pas a já se o něj opírám. Přikývnu. Víc nejsem schopná.

„Myslím, že se bude máti divit, až jí o tom povím. Porušuješ pravidla," přeruší nás Mark, a aniž bych stačila reagovat, práskne za sebou dveřmi. Svěsím ramena. Zrovna tohle mi ještě scházelo.

„Bojíte se ho?" zeptá se.

„To ne, jenom si říkám, že komplikace je něco, co zrovna ve svém životě nepotřebuju," vydechnu a odlepím se od něj. Ke svému překvapení zjišťuji, že velmi nerada.

„Já jsem komplikace?" zasměje se.

„Ne, vy ne."

„Je to bídák, dejte si na něj pozor," varuje mě z ničeho nic.

„Marka znám dlouho," oponuji mu.

„Pak ne dost dobře. Oba víme, proč sem přišel. Pomoc v tom nebyla."

Pokrčím rameny, protože nevím co říct a lhát nechci. Vím už nějakou dobu, že se mi Mark tak nějak dvoří i přesto, že jsem ho už několikrát odmítla s pozváním na večeři a neustále mu naznačuji, že nemám zájem. „Budete mít kvůli tomu problém?"

„Ne, když z vás udělám svého dlouholetého kamaráda anebo rovnou přítele."

„Přikláním se, pro vaše bezpečí a můj klid, ke druhé variantě," oznámí mi. Zalapám po dechu, nahlas a ze slabosti od srdce to rozhodně není. Projede mnou vzrušení z toho, že zrovna tenhle muž s tváří a tělem, opět se opakuji, boha, by stál o někoho tak bídného, jako jsem já.

„Jenže já lhát neumím. Doslova," přiznám se.

„Ano a to je něco, co se mi na vás tolik líbí," vydechne jako by mě znal roky.

„Jak se vlastně jmenujete?" zeptám se ho po chvilce, když už máme hotovo.

„Loki," zapřede. Vážně zapřede a mě z toho zaléhají uši.

„Loki," zamyslím se, „to jméno jsem už někde viděla. Asi v nějaké knize. Ale nemůžu si vzpomenout, v jaké," pokrčím rameny.

„O tom nepochybuji," ušklíbne se. Ego teda má. „A vaše jméno?"

„Jade," odpovím.

„Tak to mě velmi, opakuji, velmi těší. Jsem moc rád, že se potkáváme," políbí mi hřbet ruky. Mám pocit, že dodal ještě slovo – konečně - které zaniklo v tom políbení. Ale taky jsem se mohla dost dobře přeslechnout, takže to nijak nekomentuji.

Proč by někdo říkal, že někoho konečně poznal, když by ho neznal? Nebo o něm nevěděl? Kdo řekne takový věci? Někdo, kdo mě třeba potkával, ale odhodlal se mě oslovit až teď? Stalker? Psychopat?

Ale ty jeho oči. Jak se na mě dívá. Nikdo se na mě takhle nedíval. Jako bychom byli staří známí, kteří se potkali po mnoha dlouhých letech.

Tak uvidíme, co přinesou zítřky. Třeba začínáme stavět základy hezkého přátelství. To bych si opravdu přála.

Pravdou je, že od toho večera už není nic, jako bývalo dřív. Ne, že by se v mém programu něco zásadně změnilo, ale téměř všechny mé myšlenky patří Lokimu. A čím víc si to zakazuji, tím méně se mi to daří. Je se mnou když se probouzím, při jakékoli činnosti a když usínám. A dokonce ani ve snech od něj nemám pokoj. Je mi v patách, kam se hnu.

Je to už týden od onoho večera v krámku. Neviděla jsem ho, nezavolal, protože si nevzal ani číslo. Zřejmě už oblažuje svou přítomností jinou ženu, protože mu jednoduše nestačím a nesplňuji jeho, beztak vysoká kritéria.

Tak jako každé ráno se jdu podívat do schránky a najdu v ní dopis. Bez známky, adresy jen s mým jménem, které je napsáno, úhledným, krásným písmem. Otevřu ho a vytáhnu lístek.