Srdcová královna

Návštěva dalekého světa

„Připravená?" zeptá se a stiskne mou ruku. Přikývnu. „Otevři portál, Heimdalle," jeho oči hledí k nebi. A pak už jen cítím ten obrovský tlak, který mi ždíme všechny vnitřnosti. A pokud jsem viděla opravdu správně, cestovali jsme po duhové cestě. Což je celkem vtipné, protože neoznačuje právě Bible duhu jako spojení mezi nebem a zemí? Tak ono to nakonec není ani tak metaforické spojení jako přímo dálnice. Během pár vteřin se ocitneme úplně někde jinde. Naproti nám stojí, zřejmě Heimdall, který má na hlavě rohy a zdá se, že tak nějak obhospodařuje tu duhovou dálnici. Fajn. Hlavně nepanikařit, protože je to zbytečný. Protože všechny nemožnosti, které rozum zavrhuje, se prostě dít můžou. A vlastně se i dějí. Pokyne Lokimu a pak se zadívá na mě. „Po tolika staletích se setkáváme tváří v tvář," řekne.

„On, on mě zná?" zeptám se Lokiho. A teprve teď vidím, že má na sobě něco úplně jiného. Zřejmě zdejší šatstvo. Černé, kožené kalhoty, které obepínají jeho nohy, vysoké boty, jakousi tuniku, která je přepásaná páskem a plášť. Vše, krom kalhot, je laděné do temně zelené barvy. „Máš jiné oblečení," zvolám překvapeně.

„Heimdall vidí vše, tudíž zná i tebe. Nejen proto, že jsem za tebou chodil," přitaká. „A ano, mám," usměje se na mě.

„Dobrý večer," pozdravím ho a vydáme se směrem k velkému paláci, který je snad ze zlata, protože září na všechny strany a je majestátní.

„Ódin nebude spokojen s vaším rozhodnutím. Už teď o vás ví," řekne ještě Heimdall.

„Takže o nás už ví," vydechnu těžce, když jsme čím dál tím blíž paláci.

„Ví o všem, co se děje na Ásgardu," přikývne.

„Ale jsem tu přes jeho přísný zákaz, takže vlastně porušujeme pravidla a dráždíme hada bosou nohou."

„Ano, tak nějak to skutečně je."

„Ty se nebojíš?"

„Jade," vydechne a zastaví se. Stiskne má ramena, asi aby mi dodal odvahu, kterou pomalu ztrácím, protože si s každou vteřinou, strávenou zde, uvědomuji, jak bídný červ tady proti všem jsem. „Bál jsem se tak dlouho, že je potřeba s tím přestat. Jsem bůh. Já se nemám čeho bát."

„Ale já jsem jenom člověk," připomenu mu malý drobný detail.

„Jenže jsi moje. A já se nevzdávám ničeho, co mi právem patří," odvětí tak klidně a tak pevně až mě ten jeho tón metaforicky srazí na kolena.

„Jak to, že už tu nestojí tvůj otec a nepožaduje minimálně mou hlavu?" zeptám se ho tiše, když kamsi jdeme chodbou. Rozhlížím se kolem a kolem. Snažím se zpracovat všechno, co mé oči vidí a nepřestávám obdivovat tu krásu kolem. Skoro jako Alenka v říši divů.

„Pozoruje celou situaci a čeká na vhodný okamžik, kdy ti tu hlavu srazí," ubezpečí mě a cukají mu koutky.

„To není vtipný. Klidně by se to mohlo stát."

„Nemohlo," vyvede mě z omylu. „Jsi totiž pod mou ochranou. A jelikož je má nabytá moc spojená s mocí matky, tak i pod její."

„Zabít mě nemůže, vyhodit ale ano," zjišťuji pro mě tolik potřebné informace.

„Může cokoli," zmate mě jeho odpověď.

„Ale před chvilkou jsi říkal," nedopovím, protože mě zarazí.

„Možná bude nejlepší, když prostě přestaneš vytvářet katastrofické scénáře a začneš mi aspoň trochu důvěřovat, hm?" sykne tvrdě. Němě přikývnu.