Srdcová královna

Trest

Ráno se probudím, chvíli ležím v posteli a snažím se odhadnout, jak moc bude Loki zuřit a jak moc mě za tohle potrestá. Kdybych se mohla rozhodnout znovu, asi bych tak zbrkle nejednala, ale stalo se a já si za svým činem stojím. Pevně. Neochvějně.

Když vejdu do pokoje Mayi, málem mě trefí šlak. Není tam. Rozeběhnu se do kuchyně, obýváku i koupelny, ale není po ní ani stopa. On tu byl a vzal mi ji. Vylétnu zběsile ven a uvidím je. Loki má v náručí Mayu, stojí na zahradě. Věnuje mi jen jeden pohled a to, co v jeho očích vidím, mě vyděsí k smrti. Doslova. Maya se směje a zamává mi.

„Ne, Loki," vydechnu vyděšeně, ale než k nim stačím doběhnout, jsou pryč. Ne, ne, ne! Panikařím. Rychle se nasoukám do oblečení. Musím za nimi a to okamžitě.

Jenže ať volám na Heimdalla jak chci, nic se neděje. Zůstala jsem tady. Sama. Přece se musí vrátit, nenechá mě tu za trest. Nemůže.

Sedím na venkovní lavici a hypnotizuji místo, odkud ráno zmizel Loki i s malou Mayou. V duchu jsem snad už milionkrát prosila, aby se pro mě vrátil, slíbila jsem mu tisíc věcí. Tohle jsem teda nedomyslela. Jak jsem ji mohla nechat samotnou, měla jsem ji mít přece neustále u sebe, pod dozorem, aby se k ní nemohl přikrást a potrestat mě tímhle způsobem, který je pro mě ten nejhorší, což pochopitelně ví.

„Loki, prosím, prosím, prosím, vrať se pro mě," šeptám do tmy. Na místo už ani nedohlédnu a začíná pršet. Jsem nucena uchýlit se dovnitř. Křeslo otočím čelem ke dveřím a posadím se do něj. Prostor osvětluje jen malá lampa. Nevím, jestli mám brečet, křičet, rvát si vlasy nebo se zbláznit. Jestli mě takhle nechá ještě jeden den, propracuji se vším k šílenství.

U nohou mám připravený batoh s věcmi, svítá a nic se neudálo. Nebyl tu. Prosím, prosím, prosím. Úpím v duchu. Modlím se. Vzývám Friggu, Thora, Lokiho nejvíc, ale nic se neděje. Jsem tak blbá, blbá! To jsem snad mohla předpokládat, že tohle udělá. Je to Loki, proboha, byl schopen zničit celou Zemi během několika dnů. Proč by nebyl schopný, udělat takovou věc jako je, unést Mayu?

Dveře se otevřou až s prvními slunečními paprsky, vyletím z křesla. Na prahu stojí Loki, probodává mě pohledem, který jasně říká, že tohle mě bude stát mnohem víc než jednu probdělou noc plnou strachu, výčitek a proseb. Mnohem.

„Loki," vydechnu s nepatrnou úlevou v hlase. To, že je tady dává možnost minimálně k vyjednávání. Nebo k čemukoli, co beztak bez výhrad přijmu, protože život bez Mayi je pro mě jistá smrt. „Já-„ snažím se vyplodit co nejupřímnější omluvu. Chci se kát, ale zarazí mě pohybem ruky.

„Máš pár vteřin, jinak odcházím bez tebe a věř mi, že se nevrátím," sdělí mi chladně a vyjde zpět na zahradu. Popadnu, batoh, zkontroluji dopis na stole, který je pro naše, klíče hodím do schránky i s klíčky od auta a následuji ho. Chytí mě za pas a během pár chvilek stojíme před Heimdallem. Úlevně si oddechnu, načež mě od sebe Loki prudce odstrčí tak, že se poroučím k zemi.

„Celé dny budeš trávit ve svých komnatách, je ti odepřen přístup na společné akce, ke stolování. Mayu uvidíš jen v případě, pokud si o to sama řekne nebo budu chtít já. K dispozici budeš mít jednu služebnou. Nemáš nárok na žádné rozptýlení, zábavu nebo potěšení do mého odvolání. Snad tě to naučí tomu, jak si řádně plnit povinnosti nejen matky, ale mé budoucí manželky," vynese můj trest, nasedne na koně a nechá mě tam. Pomalu se posbírám ze země a vydám se k paláci. Po svých.

Tajně doufám, že cestou narazím na Mayu nebo alespoň Friggu, ale zdá se, že zrovna v tento okamžik je všude ásůprázdno (liduprázdno). V komnatách na mě čeká služebná Tatula. Pokloní se mi a čeká, co si budu přát, ale pošlu ji pryč. Teď potřebuji být sama a uklidnit se, protože to, co se děje uvnitř mě, je srovnatelné s uragánem.

Odpoledne, spíše k večeru do komnat vletí Maya a za ní Loki. Sevřu ji v náruči a zatočím se s ní. Ještě že ani netuší, co se právě teď mezi mnou a jejím otcem odehrává. Tedy doufám.

„Ahoj, holčičko moje malá," obsypávám ji pusinkami a ona mi je opětuje.

„Tatínek říkal, že jsi nemocná," hraje si s mými vlasy, „bolí tě něco, maminko?" vezme mou tvář do drobných ruček a dívá se mi do očí. Dělá to přesně tak, jako já jí, když ji něco trápí. Usměji se.

„Brzo mi už bude dobře. Není to nic vážného, neboj se," utěšuji ji.

„Je čas, Mayo, maminka musí být sama," vstoupí do toho Loki a vezme mi ji z náruče.

„Loki," oslovím ho, když se ode mě vzdalují.

„Bez smlouvání, Jade," odvětí, aniž by se na mě vůbec otočil.

Následující dva dny jsem sama, krom okamžiků, kdy je u mě Tatula, která mi buď přinese jídlo nebo mi připravuje koupele a podobně.

„Tatulo," oslovím ji po dlouhém váhání.

„Ano, paní," pronese uctivě.

„Vídáš Mayu?"

„Ne, paní," odvětí. Přikývnu a semknu rty. Jistěže Tatulu k Maye nepustí, aby mi nemohla podávat informace. Loki není hloupý. Trestá mě velmi účelně.

Sedím na terase a zamyšleně se dívám do zahrad paláce, když mě probere jeho odkašlání. Otočím se. Stojí tam, s rukama za zády, tvář má tesanou z kamene a oči z ledu. Stále se zlobí a může mu to vydržet roky, vzhledem k tomu, že čas v jeho existenci hraje úplně jinou roli než v lidském.

„Smíš se na pár chvil vidět s Mayou, je v zahradách s Branwen."

Následuji ho v tichosti, když se zčistajasna zastaví, div do něj nenarazím. „Stále jsi nemocná," dá mi na srozuměnou. Přikývnu.

Takhle to chodí několik týdnů. Jsem vděčná za každý okamžik, který můžu s Mayou strávit. S potěšením si povšimnu, že se naše společné chvíle prodlužují, nicméně ji stále nemůžu vídat, tak jak chci nebo by chtěla Maya a hlavně, nespí u mě, ale u Friggy nebo Lokiho, podle její nálady.

„Loki, prosím, mluv se mnou," chytím ho za paži, když se má k odchodu. Přišel mi oznámit, že vezme Mayu poprvé na projížďku na koni a že smím přihlížet.

„Jade, tvůj trest nespočívá v tom, abychom spolu mluvili, ale aby sis uvědomila, že jsi jednala proti mně. A to se nevyplácí. Nikdy," vysmekne se a nechá mě tam stát.

„Loki, udělám cokoli si budeš přát," vyhrknu. "Cokoli," zopakuji. To ho přiměje se zastavit. Po chvilce naprostého ticha se ke mně pomalu otočí čelem, „to já přece vím," podotkne. „Věř, že toho patřičně využiji ve svůj prospěch a pro své potěšení," dá mi na srozuměnou. „Ale až já budu chtít, ne ty. Ty nemůžeš momentálně chtít nic."