Srdcová královna

To nejtěžší rozhodnutí

Prožijeme spolu krásné odpoledne, a když se blíží večer, sevře se mi hrdlo tak silně až mám pocit, že mě to rozdrtí. Že mě ta bolest roztrhne ve dví.

„Je čas," objeví se Ódin.

„Nikam nepůjde," stojí si za svým Loki. Vše se odehrává v hodovní síni a je tam přítomná jak Frigga tak Thor. Jejich výrazy prozrazují, jak moc je situace vážná. Thorův ostrovtip je pryč a úsměv Friggy jakbysmet.

„Půjde kamkoli jí pošlu, protože je to moje vůle."

„Pak se vzdávám všeho a jsem připraven jít s ní."

„Stal se s tebe pošetilý hlupák, pokud si myslíš, že tohle připustím. Ty nikdy neodejdeš z Asgardu a ona se vrátí zpět tam, kam patří," skoro se mu vysměje.

„Ona nikam nepůjde!" zakřičí Loki tak silně až mi to trhá uši, „zaslíbila se mi. Patří mi. Je moje."

„Už se nikdy nepotkáte. Ona zemře a pokud se její duše znovu zrodí, ty se o tom už nikdy nedozvíš. Ukládám ti sto dvacet let vězení. A pokud bude potřeba tak další dlouhá staletí než přijdeš k rozumu. Když ti to nestačilo jednou, po druhé snad bude. A odebírám ti tvé schopnosti."

Podruhé? Copak on už ho jednou odsoudil? Na jak dlouho? Kolikrát jsem se mezitím stihla narodit a proklouznout mu mezi prsty? A co to pro něj znamená, že mu odebírá schopnosti?

„Je pod ochranou matky! Nemůžeš ji vyhodit jen tak!" vykřikne vítězně Loki. Ódin se zadívá na Friggu a ta zavrtí hlavou. Nesouhlasí s ním. Díky bohu, ale zdá se, že přišel na jiný způsob, protože se vítězně ušklíbne.

„Pak mi nedáváš na výběr. Bude taktéž uvězněna. Bude ti na očích. Jsem zvědav, jak budeš mluvit, až začne chřadnout a pomalu umírat. A dlouho to trvat nebude."

„Uvězněna?" vyjde ze mě překvapeně. Tuhle variantu bych čekala ze všeho nejmíň. Uvězněna na jak dlouho? Mám přece na Zemi rodiče. Ani jsem jim neřekla, že – no prostě nic nevědí. Máma umře strachy a táta jakbysmet.

„Ano, uvězněná," potvrdí mi Ódin. „Pokud by ses ale sama nerozhodla vrátit se," dívá se na mě a já se podívám na Lokiho. Stojí tam, s očima upřenýma na mě a čeká, jak se rozhodnu. Čekal na mě tak dlouho. Po tak dlouhé době se odvážil vzít mě sem. A to všechno pro nic za nic.

„Odvést," mávne nad námi rukou.

Octnu se v malé prosklené místnosti. Naproti mně pár metrů je taky taková a obývá ji Loki. Stojí u skla a jeho dlaň je natisknutá na sklo. Udělám to stejné a pak se obrátím zády a posadím se. Složím hlavu do dlaní. Jak dlouho tu budu? Obměkčí to Ódina? Dá Lokimu požehnání ohledně nás dvou? Uvidím ještě někdy své rodiče? Kolik času uběhlo na Zemi, zatím co jsem tady? Nehledá mě už máma?

Jak se asi cítí tvá matka, když neví kde jsi a s kým? Pukne jí srdce žalem, to ti nevadí? Trpí kvůli tobě. Slyším ve své hlavě a vím, že to nejsou moje myšlenky. Ne tentokrát. Patří Ódinovi. Snaží se mě zpracovat. Donutit se rozhodnout dobrovolně opustit Lokiho.

„Je pro vás opravdu tolik těžké dopřát synovi štěstí?" zeptám se nahlas. Sedím opřená o stěnu a v zorném poli mám Lokiho, který sedí identicky jako já.

Hloupá midgarďanko, tady jde mnohem o víc než o jeho falešné city. Je to bůh lsti a lží. Nedokáže mluvit pravdu, stejně tak jako nedokáže skutečně milovat. Neohrozím rovnováhu všech světů jen proto, že mu pobláznila hlavu jedna midgarďanka.

„Co se stane, když se rozhodnu odejít tak, jak si přejete?"

Uvidíš rodiče, budeš s nimi pokojně žít a jednoho dne se neprobudíš.

„Takže tak jako vždycky," vydechnu. „Co se stane s ním?" kývnu hlavou k Lokimu. Ten asi zavětří, že se něco děje, protože se postaví, dojde k prosklené stěně a kroutí hlavou. Zuřivěji a zuřivěji. Možná i něco křičí, ale nemám šanci ho slyšet.

Až si odpyká svůj trest, propustím ho. Ale spíš by ses měla ptát na to, co se s ním stane, když neodejdeš.

Nad jeho poznámkou se pozastavím. „Co se s ním stane, když neodejdu?"

No, uvidí tě umírat. Bez moci zešílí. Ty se možná narodíš znovu, znovu prožiješ jiné lásky, ale on se z toho nikdy nevzpamatuje. Nikdy. On druhou šanci na to se narodit, mít nebude.

„Tím mi vlastně říkáte, že když tu zůstanu, je to ode mě velmi sobecké," odfrknu si. Jenže reakce se mi nedostane.

Po mnoha, mnoha hodinách téměř zoufalého přemýšlení, kdy se mi vybaví Lokiho slova, které pronesl, když jsme seděli na gauči, se rozhodnu dobrovolně opustit Ásgard.

„Odejdu," řeknu nahlas. Vím, že mě Ódin slyší. „Ale prosím, dovolte mi, abych se s ním rozloučila. Prosím, dovolte mi, aby mě on mohl doprovodit k Heimdallovi," upírám oči na Lokiho, který stojí u stěny. Jako by tušil, co se děje. Zoufalství a prohra v očích ho prozrazují.

Po chvilce přijdou stráže. Dostanu se z cely ven a to samé je umožněno Lokimu. Na rozdíl ode mě, ale nechce vyjít a proto musím jít za ním dovnitř. Sedí na zemi a oči má zavřené.

„Rozhodla ses mě opustit," pronese s žalem, otočí na mě hlavu a otevře oči. Kleknu si před něj a chytím ho za ruce.

„Nejde jen o nás dva, Loki," pronesu tiše. Nejradši bych se rozkřičela a nikdy se ho nepustila, ale to bohužel nejde. „Zůstali tam mí rodiče."

„Já vím," vydechne a přitiskne k sobě. „Nedokázal jsem to," přizná absolutní, pro nás oba drtivou porážku.

Tím nejpomalejším krokem, jdeme k portálu. Nikdo z nás nemluví, jen se držíme za ruce. Je to naše poslední chvíle. Na co slova. Na co gesta. Jsou to naše poslední vteřiny.

Naposledy ho pevně obejmu a rozhodnu se mu připomenout, co říkal onehdy. Čeho by byl schopen. Snad na něco přijde. Snad ho něco napadne. „Potkala jsem dole na Midgardu muže," řeknu polohlasně. „Ukázalo se, že je to Bůh a ne ledajaký. Je to Bůh lsti a lží," podívám se mu do očí. „Jednou když jsme spolu byli, přiznal se mi k tomu, kým se za tu celou dobu stal a co by byl ochoten pro lásku udělat. Doslova řekl," nadechnu se a rozhodnu se ho přesně citovat, „stal se ze mě ten, který by při sebemenším neúspěchu byl ochotný ovládnout celý svět jen proto, aby mohl být s tebou. Jsem ten, který by dokázal zničit celý svět, jen abys se mnou mohla odejít tam, odkud pocházím," dívám se mu do očí. „Protože mi řekl, že mě jako jediné není schopen zalhat, ačkoli je to mistr v oboru lží a lstí, věřím mu to. Věřím, že by to pro svou lásku udělal," políbím ho na tvář. „Nepřestávej bojovat tak jako já nepřestanu dýchat. Pro tebe. Pro nás," zašeptám.

Stojím před Heimdallem a z očí mi stékají vodopády slz, které nejde zastavit. Lokiho už odvedla stráž a já tam pořád stojím. Vlastně až teprve teď si uvědomuji fatálnost celé situace. Teprve teď na mě dolehne neodvratitelný fakt, že už ho asi opravdu nikdy neuvidím. Že mě jeho rty nikdy nepolíbí a že mi bez něj přece jenom to srdce pukne žalem, tak jako se to stalo tolikrát předtím. A ještě než mě pošle Heimdall zpět, slyším Lokiho řev. Řev, který slibuje tvrdou pomstu a odhaluje jeho nekonečnou bolest. Určitě mnohonásobně větší než je ta moje, protože on si na rozdíl ode mě, pamatuje všechno. Od prvního setkání, do posledního polibku. Kdežto já, já mám na starosti jenom tenhle život.

Proberu se za domem, ve kterém bydlím. Moje tělo se nezastavitelně třese pod náporem všech emocí. Mé srdce je opět bolavé, neschopné tuto situaci samo zvládnout. Na hrudi mě pálí a dech se mi krátí. Naposledy vzhlédnu k nebi a pak, pak mě pohltí tma. Umírám. To jsem za nás moc dlouho nevydržela dýchat.