Srdcová královna

Překvapení !

Sedím už pět minut na okraji vany a zírám do prázdna. A když se konečně vzpamatuju, vyběhnu do obýváku a vytočím číslo své doktorky.

Sedím v čekárně a jsem nervózní. Tohle se mi nikdy nestalo a je proto třeba jednat. Zjistit o co jde, pokud to bude opravdu nebezpečné, tak se toho zbavit a tak dále.

„Tak pojďte dál," vyjde sestra. Vstanu a hrnu se dovnitř. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem na tohle místo tolik spěchala. Vlastně vím – nikdy.

„Tak copak vás trápí, slečno Collinsová?" usměje se na mě doktorka. Položím před ní to, co jsem vykouzlila doma. Nebo co se vykouzlilo samo spíš.

„No vida," podívá se. „Tak se na to podíváme."

Pomalu jdu na autobus a jsem opravdu hodně vzdálená tomuhle světu. Jak se to mohlo stát? No, dobrá, tohle je hloupá otázka, ale jak jsem to mohla připustit? V mém stavu? To jsem teda evidentně fakt vůbec nepřemýšlela! Ale vůbec!

○○○

A je to oficiálně potvrzené. Teď ještě zbývá jedna věc. Říct to rodičům. To bude radosti. Ehm.

„No, mami, počkej s tím kafem," zarazím ji, když uklidíme stůl a nabalí mi jídlo. „Potřebuju s vámi mluvit. Je to vážný. Posaďte se," řeknu.

„Něco u doktora? Nevyšly ti dobře výsledky?" vyděsí se máma. „No jak ti vlastně vyšly? Nic jsi ani neříkala."

„No, výsledky mi vyšly perfektně. Doktor byl v úžasu, ale o tom mluvit nechci, i když to s tím úzce souvisí," nadechnu se.

„A co se teda stalo?" zeptá se táta.

„Jsem těhotná," vydechnu. Máma, která doposud stála, i když jsem jí nabádala, ať si sedne, se sveze na křeslo a složí hlavu do dlaní.

„V kolikátým jsi?"

„Asi měsíc."

„Jade, uvědomuješ si vůbec, jaké riziko to je? Co to znamená? To přece. To jste si nemohli dát pozor?" nechápe máma.

„No, mami, teď už je na věty typu, jestli jsme si nemohli dát pozor dost pozdě," sklopím pohled k zemi.

„Můžeš to ještě dát pryč," dívá se na mě.

„To můžu," přikývnu. Na chvilku v jejím výrazu uvidím úlevu. „Ale neudělám to," vyjde ze mě dost hlasitě a pevně.

„Ale tvoje srdce to nezvládne! Je to zátěž!" rozkřikne se mamka. Táta se jí snaží nějak zklidnit, ale nepomáhá to.

„Moje srdce je jako zvon. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Za celou tu dobu jsem neměla jedinou slabost. To se mi ještě nikdy nestalo. I doktor byl z výsledků paf. Myslím, že to zvládnu, mami."

„To ještě vůbec nic neznamená! To dítě tě zničí, to mi věř!" ukazuje na mě prstem a mračí se.

„Mami, já si to nemůžu nechat vzít."

„A proč ne? Proč bys nemohla, když by tě to zachránilo?"

„Neudělám to, mami. Prostě to neudělám. I kdyby to měla být poslední věc, kterou udělám, tak to tak chci. Je to dítě. Nemůže za to, že se zrodilo zrovna ve mě. Nemůžu ho připravit o život ještě dřív, než se vůbec dostane na svět."

„A kde je ten tvůj princ? Neměl by tu být s tebou a čelit tomu po tvém boku?" založí si ruce v bok a propaluje mě pohledem. Táta nic neříká, jen to celé pozoruje. Chvilku se dívá na mámu, pak na mě. Cítím, že na venek je sice s mamkou, ale někde uvnitř, hluboko mi dává sílu, abych se nevzdala a bojovala za to, co cítím. Co chci.