Srdcová královna

Anděl, který padá z nebe

„Opravdu spadla z nebe," slyším dětský hlas. Proberu se a pořád ležím tam, kde naposledy. Živá.

„Jste v pořádku?" ptá se mě cizí žena.

„Myslím, že ano," odvětím a pokusím se posadit. A jde to. Překvapivě snadněji než jsem si myslela. „Asi se mi zamotala hlava," chytím se za ni, i když mě ani trochu nebolí.

„Dokážete se postavit a jít?" stará se dál. Pro její klid to udělám a demonstrativně se projdu tam a zpět. Všechno se zdá být v pořádku. Dokonce i mé srdce se zdá být v pořádku. Což je v dané situaci, po tom všem, co se odehrálo, obrovský zázrak.

„Nemám vás někam doprovodit?"

„Ne, já bydlím hned tady," poukážu na dům.

„Spadla jsi z nebe, já to vím!" dívá se na mě holčička.

„Z nebe padají jen andělé," odpovím jí s úsměvem.

„Ale ty jsi anděl," řekne s naprosto vážnou tváří.

Zavřu za sebou dveře svého bytu. Už v něm nevidím svůj domov, jen místo, kde budu odteď přežívat. Netuším, jak dlouho, ale nějakou chvíli zřejmě ještě ano. Napustím si vanu plnou horké vody a vlezu si do ní. Tak trochu v naději, že rozproudím v těle krev, že to mé srdce neutáhne a já skutečně konečně zemřu. Jenže se nic takového nestane.

Plácnu s sebou na postel. A během chvilku tvrdě usnu. Ve snu se mi zjeví Frigga.

Zemřela jsi a já tě přivedla zpět, protože ještě nenastal tvůj čas. Jsi pod mou ochranou. Není čeho se bát. Jsi silná a svůj úkol dovedeš do zdárného konce. Nezapomeň na jeho lásku, kterou k tobě chová. Nezapomeň na mou ochranu, kterou nedokáže nic prolomit. Věř, že nastane den, kdy se opět setkáte, a vašemu společnému životu bude přáno. Do té doby buď trpělivá. Věř mi. Ten den nastane.

Ten den nastane, zní mi v hlavě ještě dlouho po tom, co se proberu. Pak na ruce ucítím něco neobvyklého. Na mém levém prsteníčku se skví zlatý prsten s tmavě zeleným drahokamem, a když ho chci sundat, abych se na něj pořádně podívala, nejde to. Takže to je symbol ochranné ruky, kterou nade mnou Frigga drží. Dobře. Tak jo. Já to zvládnu.

Jelikož jsem stále člověk a mám své potřeby, musím se vrátit do normálu. To znamená, jít do práce, nakupovat, vařit, jíst, pít. Navštěvovat rodiče. Prostě musím vést normální život jako do doby, než se v něm zjevil Loki.

„Mami, tati!" zavolám do prostoru. Svlékám si kabát a jdu do obýváku.

„Jsme v kuchyni, zlatíčko," zvolá na mě mamka. Vejdu, obejmeme se a já, tak jako vždy začnu připravovat stůl.

„Tak jak se ti daří a co tvůj kamarád?" ptá se mamka.

„Mám se dobře, tak jako vždycky a Loki," vydechnu a přemýšlím, jestli lhát nebo ne. „Má pracovní povinnosti. Musel odjet," vydechnu. Vlastně ani tak moc nelžu.

„Aha," usměje se. „Tan prsten máš od něho?" nahne se a prohlíží si ho, „je nádherný."

„Uhm," odvětím neurčitě a napiju se vody.

„Je na levém prsteníčku," podívá se mi do očí. Přikývnu a semknu rty. „Takže bude svatba?" zakroutím hlavou.

„Ne, to neplánujeme," usměju se trpce. „Spíš je to dar ze srdce. Tak proto je tam."

„Škoda, že nemohl přijít s tebou," ozve se táta. „Mohli jsme si připít," poukáže na lahev skotské. Je nová. To znamená, že ji koupil pro tuhle příležitost. A mě napadne, jestli vůbec někdy Lokiho uvidí. Kdo ví, jestli ho uvidím já. Ale Frigga říkala, že ten den nastane. Jenže, co když nastane až v dalším životě?

„A co holky a ta tvoje oslava?" zeptá se mamka, když začneme jíst.

„No, mami, holky ještě nevědí a upřímně, já sama taky nevím," pokrčím rameny, „možná nebudu vůbec ve městě, ještě uvidím."

„Jak to, že nebudeš ve městě? Co je to za novoty?" zamračí se lehce mamka.

„Je veletrh knih. Myslím, že bych mohla jet. Těším se na tuhle příležitost roky a doufám, že to vyjde."

„Aha, no tak to oslavíme buď předem anebo dodatečně. Ale oslavit to musíme."

„Dobře mami."

Sedím za pultem a čekám, až někdo vejde. Za celé poledne se nikdo neobjevil. Ale i to se stává. Vstoupí mladá slečna. Dojde rovnou k pultu. „Dobrý den, máte Jacka Londona?"

„Dobrý den, ovšem že ano. Oddělení beletrie, pojďte, já vám to ukážu." Nakonec si jí nekoupí, ale mě to připomene jeho. Opět. Jak v hloupém filmu.

Zvonek cinkne znovu. Alice. Opět, na místě činu. Ušklíbnu se sama pro sebe. Tohle bude zajímavý.

„Čau," opře se o pult. Chvilku se na ni v tichosti dívám a pak kývnu hlavou. Hodlám jí to pořádně opepřit. „Jo takže spolu jako nemluvíme, jo?"

Ne, Alice, ty mluvíš, já ne. Zadívám se na ní a pozdvihnu obočí. Mám pocit, jako by síla mého srdce byla nekonečná. A v duchu děkuju.

„Hele, sorry za to minule. Možná jsem to přepískla, ale jde mi o tvoje dobro," plácá a plácá. Nakloním hlavu ke straně. Chce se mi smát, ale udržím si vážnost. Vůbec se nepoznávám, ale tenhle stav se mi líbí. Tak nějak mě odděluje od její hry, kterou na mě hraje.

„Koukám, žes dostala dáreček," poukáže na prsten. V tom hlase je určitá trpkost. Pichlavost. Zaháknu palce do zadních kapes riflí a pořád nic neříkám. „No tak, Jade, sakra. Mluv se mnou."

Zachrání mě hlouček zákaznic. Důchodový věk, hodně otázek a tudíž se jim věnuji a ani nepostřehnu, kdy Alice odejde. Na pultě mi ale zůstane vzkaz.

Promiň.

Jdu pomalu domů a sem tam se kouknu k obloze. Vím, že tam je. Vím, že teď asi trpí, ale věřím, že něco vymyslí. Jistě, ty slova jsem nemyslela doslova. Nebude snad potřeba ničit svět anebo ho ovládnout. Chtěla jsem tím v podstatě říct, ať bojuje. Protože já bojuju taky. Pomalu lovím klíče z kabelky, ale nedaří se mi to, takže musím položit tašky plné nákupu na zem. Sakra, kam jsem ty klíče dala! Nahlas se zasměju. Přijde mi vlastně vtipné, jak i když jsem zažila, to co jsem zažila, poznala pár nových bohů a s jedním se zapletla, řeším naprosto typické lidské věci. Třeba jako hledání klíčů a podobně.

„Ahoj, už jsi dostala zprávu tam odtud?" ozve se mi za zády. Otočím se a uvidím tam tu holčičku, která mě nazvala andělem. Usměju se a snížím se k ní.

„Ne, ale dostala jsem tohle," ukážu jí prsten. Chvíli si ho prohlíží a pak uznale pokývá hlavou a našpulí svoje malé rtíky. Vykouzlí mi to na tváři úsměv.

„Pěkný," uzná. „Myslíš, že taky někdy dostanu takovej?"

„Určitě," přikývnu. „Nevím, jestli bude vypadat stejně, ale určitě bude krásný."

„A od koho?" zajímá se. „Ty to musíš vědět. Jsi anděl, víš všechno," překvapí mě.

„No, možná od nějakého prince?"

„Jo, to by se mohlo stát," pokývá hlavou po chvilce ticha a přimhouří na mě svoje kukadla. „A kdy to asi tak bude?"

„No, řekla bych, že to bude otázka božského načasování," usměju se.

„Tak fajn," tleskne rukama.

„Máš ráda bonbony?" zeptám se jí ještě, než se rozhodnu jít domů. Přikývne. Sáhnu do papírové tašky a vytáhnu medvídky. Podám jí je.

„Děkuju," usměje se a odběhne.

Výborně, konečně můžu jít domů. Že mi ten rozhovor, ale udělal radost.