Srdcová královna

Čas odejít

Od toho dne je u mě dívka jménem Rebecca. Je milá, trpělivá a neuvěřitelně laskavá. A já se sama sebe ptám, jestli je to tím, že taková skutečně je, nebo se jen snaží přežít a ví, že jsem jeho trofejí. A to druhé je pravděpodobnější. Bohužel.

Když se konečně dokážu postavit na nohy a takřka dojít sama bez opory do koupelny, začne se v mé hlavě rodit plán. Ten poslední. A pokud ani ten nezabere, ať se děje co má se dít.

Po dalších dvou týdnech, když jsem v bytě sama, na sebe navléknu oblečení a s modlitbou na rtech vezmu za kliku. Dveře se otevřou. Přivolám si výtah a modlím se dál, abych se dostala ven. Potřebuju se dostat k Maye. Takhle to dál nejde. Ať to přebere Thor a ostatní jemu podobní, protože Loki se už změnit nedokáže. Od toho dne, kdy u mě byl doktor, jsem ho neviděla. A je mi jedno, kde je. Já mám velký závazek a důvod žít. A tím vším je mi Maya. Jen Maya. A rodiče, pochopitelně. Nastoupím do něj a nechám se odvézt do přízemí. Je to až skandálně jednoduché a bezproblémové, ale doufám, že to není past a nikdo mě nechytne. Protože jestli jo, jsem mrtvá už teď. Dveře se otevřou a já jdu pomalu ven. Rozhlížím se kolem a kolem, ale krom dvou chlápků, kteří hrají karty u stolu, tam nikdo není. Kolem nich se proplížím naprosto nepozorovaně a neslyšně. A jakmile se ocitnu venku, mířím co nejdál od té budovy. Co nejdál od netvora. Když už mám pocit, že jsem dostatečně daleko a můžu si oddechnout, zmocní se mě nepopsatelná bolest, která mě donutí padnout na kolena uprostřed vylidněné, prázdné ulice. Ta bolest vychází z mé hrudi a je tak ostrá a tepavá, že mi nedovoluje se nadechnout. Rozkládá se mi do paží a končí svou pouť až v konečcích prstů. Tohle je můj konec. Bolestivě vykřiknu a padnu k zemi. Snažím se dýchat, ale mé tělo se nekontrolovatelně třese a můj dech je jen chabý pokus o jeho parodii. Propadám se. Já se propadám do černo-černý tmy, černobílý Země, jménem smrt. Je to tady. Ani se nestihnu vidět s Mayou, s rodiči. Tohle je můj definitivní konec.

Konec.

Ucítím dotek a uslyším křik. Jen matně si uvědomuji, komu patří. Ucítím mokro na svých tvářích, ale moje slzy to nejsou. Musím mu to říct, než naposledy vydechnu.

„Loki," zašeptám tiše. „Maya," proderu silou její jméno přes polomrtvé rty.

○○○

Naprosto netuším, kolik uplynulo času, když přijdu k sobě. A nacházím se nejen někde, kde nebydlím, ale rovnou tam, odkud jsem byla takřka vyhnána. Asgard. K mé posteli přijde Frigga. Usmívá se.

„Jak to, že jsem tady?" posadím se. „kde je Maya?"

„Už je po všem. Je konec."

„Jak jako konec?" nechápu.

„Loki složil zbraně. Ty i Maya jste tu s ním."

„A moji rodiče?" zeptám se. Frigga se smutně pousměje. „Jsou aspoň živí?"

„Jsou v pořádku."

„Dobře, musím vidět Mayu," řeknu a lezu z postele. Je mi trochu slabo, ale ne tolik jako na Zemi. Je mi mnohem, mnohem líp. Ale u srdce mě přece jen bolí. Pak se mi ale zamotá hlava a já si zase lehnu. Zavřu oči a zase o sobě nevím.

Proberu se, opět nevím, kolik hodin nebo dokonce dní uběhlo a pokouším se znovu vstát.

„Neměla bys vstávat. Dovedu Mayu k tobě, jestli chceš."

„Potřebuju vidět svoje dítě," procedím skrze zuby trochu naštvaně. „Kde vlastně je? A jak přijala fakt, že je tady? A kdo ji hlídá?"

„Klid, Jade, o Mayu je královsky postaráno, ona ti to všechno poví sama. A je s Thorem," usměje se.

„S Thorem? Nebojí se ho?"

„Oblíbila si ho, ale pravidelně usíná jen v přítomnosti Lo-" zarazí se uprostřed jeho jména a semkne rty. Musí moc dobře vědět, co se tam dole na Zemi odehrávalo.

Snažím se pousmát, ale nakonec se to zvrtne a na mé tváři se rozprostře spíš bolestný škleb.

„Přece jenom bych se ráda prošla. To mi neublíží, ne?" dívám se na ni.

„Pomůžu ti," nabídne mi rámě a já ho přijmu. Pomalým krokem jdeme do zahrad paláce. Moc dobře to tam znám. Nebo spíš ne ani tak dobře jako spíš, že mi spoustu věcí přijde povědomých.

„Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptám se.

„Pár dní, ale díky mé léčbě se uzdravuješ zázračně rychle."

„Už žádná ochranná ruka?" ušklíbnu se.

„Věřím, že se dokážeš vyléčit sama a jen ty víš, jak."

Pak je uvidím. Thor drží malou Mayu ve vzduchu a ta si s jeho pomocí trhá ze stromu lístečky.

„Mayo!" zavolám na ni.

„Mami, mami," zavýskne a Thor ji položí na zem. Rozeběhne se ke mně. Snížím se do dřepu a pevně ji sevřu v náručí.

„Ty moje lásko," šeptám a po tvářích mi stékají slzy. Stačilo málo a neviděla jsem ji. Už nikdy.

„Proč pláčeš?" vezme mou tvář do dlaní. A já si všimnu té velké změny. Ona už říká r.

„Ty umíš říkat r?" usmívám se.

Přikývne. „Dolní babička mě to naučila."

„Dolní babička jo?" usmívám se.

„Jo, tak mi to ží-rzí-říkal táta," snaží se vyslovit správně. Tak táta? Aha. Píchne mě u srdce.

„Jsi šikovná, jde ti to krásně," hladím ji ve vláskách, které má rozpuštěné jako ta divoženka.

„Neplakej, maminko," stírá mi prstíky slzy z tváře. „Už je to dobrý," chlácholí mě. To mě rozesměje.

Stojíme vedle sebe s Thorem i Friggou a díváme se na Mayu, která nám dává přednášku o tom, jak moc jsou tyhle a tyhle kytičky důležité, aniž by znala jejich pravé názvy a účinek. Pak ale uvidím koutkem oka, jak se k nám blíží Loki. Jako malá zbabělá holka se schovám za Thora, čehož si samozřejmě všichni, krom malé Mayi všimnou.

„Neublíží ti, Jade," promlouvá ke mně Thor.

„No, to bych netvrdila."

„Tati, tati, že je to pravda?" natáhne k němu ruce a on ji vyzvedne. Jako na povel se Frigga a Thor vzdálí a zůstaneme tak stát naproti sobě. Dívám se na zem a hypnotizuji své boty podobné balerínám.

„A co je pravda?" zeptá se jí.

„Že je tahle kytka důležitá. Moc."

„Ano, to je pravda. A víš proč?" zeptá se jí. Zavrtí hlavou. „Snižuje horečku," odpoví ji.

Večer mě vyděsí fakt, že přijde do ložnice, kterou obývám já. Zůstanu stát jako opařená a nezmůžu se ani na slovo. V náručí nese spící Mayu, kterou položí na velkou postel, přikryje a políbí na čelo.

„Jade, prosím, prosím, odpusť mi," dojde pomalu ke mně. Poplašeně couvnu.

„Já – no, to nejde, nejde jen tak. Po tom všem, co jsi mi provedl," vykoktám.

„Byl jsem posedlý," řekne. „Vím, že to není omluva, ale já-„ nedopoví, protože mu skočím do řeči.

„No to rozhodně omluva není," vydechnu.

„Ne, to není," semkne rty.

„Měl bys odejít. Já s tebou nemůžu být na jedné posteli," vyjde ze mě tiše a objímám se pažemi. „V jednom pokoji."

„Já půjdu, spím jinde," odpoví mi. „Odpustíš mi někdy?"

Neodpovím.