Nositelka [DOKONČENO]

To nic, mami

Zvednu se a znovu se zadívám na své nové já. Kůže se mi třpytí, vlasy a oči mám modré, místo hnědé. Nechce se mi věřit, že jsem to já, ale... jsem nádherná.
Netuším, čím to je, ale necítím se teď překvapená, ale zoufalá. Nevím, co to všechno znamená, ale mám vnitřní instinkty. Cítím, že o tom, co se tady stalo, se nesmí nikdo dozvědět. Tušila jsem, že se něco děje už tak měsíc. Poprvé se mi udělalo špatně asi před půl rokem... a poslední dobou to bylo čím dál tím horší. Nikomu jsem o tom ale neřekla. A ačkoli teď absolutně nevím, co se to děje, ani proč vypadám jako... z jiného světa, cítím se svobodná. Cítím se, jako by tohle mé já ve mně dřepělo celý život, celých těch čtrnáct let. Nevím, jak mám svůj vzhled zamaskovat. Koukám si do očí, zavřu je a v duchu přikážu své mysli, že až je otevřu, budu vypadat zase jako dřív. Představuji si, že moje pleť bude zase jako dřív, snědá a plná uhrů. Že moje oči budou zase oříškově hnědé, moje panenky nabydou normální velikosti a moje vlasy budou zase barvou připomínat hořkou čokoládu. Usilovně se soustředím.
Když oči otevřu, zjistím, že jsem teď něco jako... polotovar. Moje kůže zase zmatněla a panenky zase nabraly svojí původní velikost, ale vlasy i obě mé duhovky stále zůstávají oslnivě modré. Povzdechnu si. Víc už to asi nevylepším. Akorát si stihnu odlíčit rozmazanou řasenku a z přízemí slyším skřípání otevíraných dveří. To ne. Máma je doma nějak brzy. Zhluboka se nadechnu a psychicky se připravým na přednášku. Pomalu scházím po schodech a vymýšlím nějakou chytrou výmluvu. Jakmile ji zahlédnu věšet kabát, nerozhodně zavolám:
"Ahoj mami!"
Prudce otočí hlavou a než si stačí uvědomit, jak vypadám, začne:
"Jak to, že jsi doma tak -"
Zarazí se uprostřed věty.
"Co to máš proboha na hlavě?!" Ve tváři je úplně rudá, vydupe těch posledních pár schodů, co nás dělí, chytně mě za paži a křičí dál:
"Můžeš mi, prosím tě, nějak rozumně vysvětlit, co to máš na hlavě?!" popadne mě za jeden z pramenů a zadívá se na něj jako na zdroj všech jejích problémů.
"Mami, prosím, uklidni se -"
"Já se mám uklidnit? To ty se laskavě uklidni!" zařve na mě tak, že to jistě bylo slyšet až u sousedů.
"Dobře, dobře. Já... no, skoro všechny holky ve třídě už si barví vlasy, chtěla jsem to taky zkusit -"
"Tak holčička to chtěla zkusit! Myslela jsem, že máš víc rozumu! Já a tvůj otec dřeme jako koně od rána do večera, abys měla co jíst a ty si mezitím barvíš vlasy na modro! Tak na to zapomeň holka! Zítra budeš celý den doma a nemysli si, že na to jen tak s tatínkem zapomeneme! A teď běž, nechoď mi na oči." Pustí mě.
"Ale mami -"
Máma, scházející po schodech se na mě ohlédne.
"A žádné ale." Otočí se a vydá se do honosného obývacího pokoje.
Moje matka je tvrdohlavá a nekompromisní. Ale mám štěstí, že se o mě nikdy moc nestarala. Kdyby mě opravdu znala tak dobře, všimne si, že i moje oči vypadají úplně jinak. Má rodina žije ve velkém rodinném třípatrovém domě, dopřáváme si spoustu luxusního jídla, oblečení vyhradně značkové, dvě koupelny, tři televize. Táta je majitel jedné velmi známé firmy a máma je sekretářka jednoho velmi známého podnikatele. Čeho se mi ale nedostává dost, je rodičovská pozornost. Vsadila bych se, že na mé vlasy do týdne zase zapomene. Nicméně jdu do svého pokoje, zavřu se a přemýšlím, co to všechno znamená.
Táta přijde až pozdě večer, když už jsem v posteli a zezdola slyším rozčílený hlas matky. Táta jí ale odmítne, je unavený a nemá ani na mě ani na ní náladu.

Ten večer usínám s pocitem ukřivdění.