Nositelka [DOKONČENO]

Dohoda

Ležím na bílém gauči a pozoruji líně se plazící obláčky mlhy. Přestože tohle všechno je jen "v mé hlavě", působí to tu jako v reálném životě. Jako v živé noční můře, ve které jste při vědomí.
Přemýšlím, zda jsem neudělala chybu. Jestli jsem měla tak vyšilovat. Ale všechno, co jsem řekla, jsem myslela vážně. To, jak jsem si zbytek nositelů představovala, byla jen pohádka proti tomu, jak opravdu působí.
Má to snad být jen nějaký žert? Rozhodně by mě to nepřekvapilo. Ale pokud ne, pak jsou vážně všichni tak sobečtí, necitliví a přehnaně sebevědomí. A to není dobře.
Možná, že i nositelka ohně Stella - která na mě prvně působila tak sympaticky - je takový sobec.
Z přemýšlení mě vytrhne zaťukání na skleněné dveře. Trhnu hlavou a pak si sednu. Dveře se otevřou a vstoupí Laura. Jde s nerozeznatelným výrazem a začne mluvit tiše a jako bez života.
"Mám ti vzkázat, že pro tebe má Abdon návrh. A taky, že jestli se prý neuklidníš, tak na to doplatíš. Máš prý přijít do centra až budeš připravená."
Ztichne a dívá se na mě. Prolomím tedy ticho.
"Ještě něco?"
Nadechne se.
"Zklamala si mě." Otočí se a odkráčí pryč.
Odfrknu si. Nemá být co naštvaná. To oni se chovali jako zvířata.
Po chvíli se ale odeberu do centra za Abdonem.
Stojí tam jen on a přechází ze strany na stranu.
Odkašlu si.
"Vím, že tu jsi, Taiso. Pozval jsem tě sem... protože jsem dostal jeden nápad na jistý návrh."
Zvednu obočí.
Nadechne se.
"Vím, že asi nebudeš nadšená, ale opravdu mu musíme vymazat paměť."
"Cože?" vyjeknu.
"Je to tak. Existuje jen jedna možnost, jak to zastavit."
"Jaká? Udělám cokoliv!"
"Je tu ještě jedna věc, důležitější než ten tvůj prosťák."
Odmlčí se, asi doufá, že mi to dojde. Ale zavrtím hlavou a tak pokračuje.
"Nebude se ti to líbit. Ale mám jeden návrh. Necháme mu jeho vzpomínky, pokud se pokusíš - a uspěješ - ve vztahu s Patrickem. A to, co musí následovat je ti doufám jasné."
Vytřeštím oči. Tohle je zvěrstvo! Prostě zvěrstvo! On ví, že já pod tímhle tlakem neustojím. Nechám ho tam stát bez odpovědi a uchýlím se zpátky na svůj pokoj. Cestou si otřu několik neposedných slz, co se mi vloudí do očí.

Uslyším zaťukání na dveře. Je noc, jestli se to tak dá nazvat. V tuhle dobu šli všichni spát, nebo alespoň jejich duše. Těla zůstávají v pokoji v realitě.
Otevřu oči. Klika se pomalu stiskne a vejde... Tadeas.
"Dee," špitnu. "Co tady děláš? Vyděsil jsi mě! "
"Promiň... přišel jsem tě navštívit. Víš, musím se ti s něčím svěřit."
Nechápavě pohodím hlavou.
"Pojď sem," zavolám ho tiše a tak si sedne vedle mě.
"Co potřebuješ?"
"Víš... znám tě sotva týden. Ani nevíš jak moc jsem z tohohle všeho zmatený. Mluvil jsem s tebou - jedenkrát v životě - a ty? Bráníš mě, stavíš se za nějakého úplného cizáka a já ti to ani nemám jak oplatit."
"Dee. Nechovej se prosím tě hloupě. Už když jsem s tebou mluvila tehdy v noci, věděla jsem, že to nesmím dovolit. A upřímě - myslela jsem to včera vážně. Nepřála bych to nikomu. Jak by ti mohli mazat vzpomínky? Na to nemají nejmenší právo. Ubráním tě za každou cenu. Nic si nevyčítej. To, že jsem s tebou mluvila dvakrát v životě neznamená, že necítím, že máš dobré srdce." Kéž bys tak věděl jak velká ta cena je.
Ale tehdy - se rozhodnu. Jak jsem vůbec mohla pochybovat? Samozřejmě, že do toho půjdu. Ale hnusí se mi to čím dál tím víc. Dee mi položí ruku na záda a já hlavu na jeho rameno.
Bože, je mi to všechno tak líto. Jak se to mohlo stát?

"Udělám to," řeknu roztřesným hlasem. Jak já ho nenávidím.
"To rád slyším. Patrick, ani nikdo jiný o tom nic neví a doufám, že se ani nedozví," významně se na mě podívá.
"To se mu mám jako vnucovat jen tak z ničeho nic?"
"Tak bych to neřekl, ale... ano."
Hnusí se mi to, ale udělám to. Tadeas se sem dostal omylem a nedovolím, aby se mu něco stalo.
"Výborně, trénink začne odpoledne."
"Odpoledne?"
"Odpoledne v reálném světě. Zavolám tě, až bude čas."
Kráce přikývnu, a vydám se zpátky. Nechce se mi do toho. Část mého svědomí říká, že bych se neměla takhle obětovat. Ale ta druhá moc dobře ví, že jsem neměla na výběr.

Procházím se po chodbě před svým pokojem. Jsem nesvá.
V dálce uvidím Abdona.
"Proč nejsi u sebe v pokoji?"
"Upřímě, bylo to jako čekání na popravu," odseknu.
"Už na tebe čeká. A upřímě, netvářil se víc nadšeně než ty."
Vydám se tedy do určené místnosti.
A Abdon měl pravdu, čeká tam zády ke mně a něco drží v dlaních. Začnou se mi potit ruce a vůbec se mi do toho nechce.
"Ehm... ahoj," vybreptnu nakonec.
Škubne sebou a otočí se. Vidím, že v rukou drží trochu vody. Je zvířená, jako by foukal vítr.
Patrick vypadá nesvůj a dojde mi proč. Naposledy jsme se viděli, když jsem o něm řekla, že je můj úhlavní nepřítel. A teď se mám chovat přátelsky - víc než to.
Musím na to zlehka.
"Hm, víš, napadlo mě, že bychom se třeba mohli... usmířit?" řeknu a vzápětí toho sama zalituji.
Přimhouří oči a nakloní hlavu na stranu. Snaží se prokouknout mé milé chování. Nejspíš ale usoudí, že jdu s dobrým úmyslem. A překvapivě mi vyjde vstříc.
"Hm, asi bychom mohli." Skloní se k zemi a vylije na ní vodu ze svých dlaní. Nechápu to, ale ta voda se prostě vsákne do skla. Pak přijde blíž. Díváme se navzájem do očí, a pak mi podá ruku.
"Patrick. Pro tebe Pat," prohlásí trochu zdrženlivě. Nejspíš si pamatuje jak jsem ho tehdy s tím jeho "pro tebe Pat" hnala.
Stisknu mu ale dlaň a tentokrát se i já představím jako "Tai".
"Tak dobře Tai," začne. "Když už jsme se usmířili, začneme tréninkem. Jako první se musíš naučit přivolat vodu.
"Klekni si, takhle." Ukáže mi jak a sám jde vedle mě.
"A teď, sem polož svou dlaň." Položíme dlaně vedle sebe.
"Vlastně už jsem to jednou udělala," vypadne ze mě.
"Vážně? Já jsem se naučil vodu přivolat až po několika týdnech tréninku."
Zavrtím hlavou, tak nepatrně, že si toho ani nevšimne.
Tohle je pro mě tak těžké, cítím k němu zlost, neustávající zlost za to, jak se zachoval.
"Vážně?" řeknu tiše. Obdivně na mě kývne.
Nechci jeho obdiv. Chci aby na mě byl tak naštvaný, jako já na něj.
"V tom případě by to mělo být o to snažší. Asi víš, že k vyvolání vody musíš cítit nějaký silný pocit. A když jsme dva, měla by to být úplná hračka."
Přikývnu.
Pohlédneme na sebe a pak zavřeme oči. Soustředím se. Co by mě k tomu mohlo dohnat?
Najednou mi tělem otřese mráz a ruka, kterou nemám položenou na zemi se mi začne plnit vodou.
Patrick překvapeně otevře oči.
"Páni. Nečekal jsem, že to půjde tak rychle. Co byla tvá motivace?"
"Ehm... to neřeš." Nechtěla jsem mu říkat, že to, co mě hnalo, byla právě zlost.
Naštěstí jen pokrčí rameny a neptá se.
"Tak bychom mohli zkusit něco složitějšího. Dívej."
Jeho ruka, která je nyní také plná vody se rázem ocitne u jeho úst.
Lehce do ní foukne. Hladina se zvíří, ale místo toho, aby se zase uklidnila se začne točit dokola. Zrychluje a zrychluje až se utvoří vír. Ten je čím dál tím víc do hloubky, až se dotkne "dna". Potom se voda uklidní a tváří se, jako by se nic nestalo.
Patrick, který svůj pohled směřoval do svých dlaní nyní kouká na mě.
Pozvednu tedy dlaně trochu výš a skloním nad nimi hlavu. Zanedlouho se mi ve vodě vytvoří stejný - ba ne lepší vír.
Chci přestat, ale cítím se tak příjemně, ještě chvíli vodu hypnotizuji a z víru začne voda vystupovat a tvořit vodní tornádo.
Nevím proč, ale z nějakého důvodu mám nutkání něco udělat. Něco, co vzápětí opravdu udělám.
Pokleknu a skloním se trochu níž k zemi. Položím dlaně na zem a otevřu je. Nechám "tornádo" sklouznout dolů a dívám se, jak se po chvíli rotování rozpadne a vsákne do země.
Když se vzpamatuji a přestanu zhypnotizovaně zírat na místo, kde voda zmizela, obrátím svůj pohled k Patrickovi.
Má obočí svraštělé a tváří se, jako by nad něčím přemýšlel.
"Ehm - pro dnešek to myslím stačí," vyhrkne nakonec a odkráčí pryč.
Nevím, co to znamená. Ale nechala jsem se ovlivnit a už tak brzy jsem udělala něco, co mi bylo proti srsti. Už nechovám takovou nenávist k Patrickovi, ale spíše k Abdonovi.
Ale já jej musím nenávidět, opakuji si.
Za to, co provedl.
Co chtěl provést.
Při vzpomínce se mi všechny emoce zase vrátí a já se cítím rozzuřená. A vím, že jediný, kdo mě teď dokáže uklidnit je on sám.
Tadeas.