Nositelka [DOKONČENO]

Poznávám sobce

"Dneska je všechny poznáš."
"Všechny?"
"Až na jednu výjimku."
Ušklíbnu se při představě modrovlasého mladíka jménem Patrick.
V duchu si opakuji všechna jména.
Nositelka ohně se jmenuje Stella.
Nositelé větru jsou Diana a Abdon.
Patricka a Lauru už znám. A ten zbytek momentálně nepřítomen.
Čeká se na ně různě dlouho. Nositel ohně odešel nedávno, kdežto nositel země už se dlouho postrádá. Laura říkala, že skoro stejně dlouho, jako čekali na mě.
Každopádně prý někoho zaznamenali a vypadá to, že již brzo se i on připojí.
Laura je na mě stále našvaná kvůli Deemu. Při dnešním srazu nositelů s největší pravděpodobností bude jedním z probíraných témat on. Prozatím jsem Lauru přemluvila, aby ho nechali, ale konečné rozhodnutí bude proneseno až na srazu.
Hořím zvědavostí, jak budou ostatní vypadat. Zatím jsem se seznámila jen se dvěma živly.
Po několikerém probírání toho, jak se mám a nemám chovat se konečně vydáme komplexem chodeb do centra základny. Zatím jsem byla jen okrajově obeznámena jak to tady vypadá.
Svoje místo mám v menší prostoře. Nachází se zde jen sněhově bílá pohovka a u podlahy se vznáší pár obláčku mlhy. Nic extra. Ale centrum základny vypadá podstatně jinak.
Místnost je mnohem větší.
Klasicky jako všechno tady je ze skla a venku je vidět jen hustá mlha.
Uprostřed se v půlkruhu nachází osm bílých křesel, vypadající jako... trůny.
A uvnitř půlkruhu je vysoká vitrína, ve které je miniaturní tornádo, plamen ohně, hromádka písku a sklenice vody.
Na trůnech sedí nositelé.
Všechno vypadá tak... famózně, dokonale, jako by to do sebe zapadalo.
Váhavým krokem dojdu na své místo. Poznám ho. Přitahuje mou pozornost, cítím z něj energii. A navíc - vedle mě sedí ten odporný nafouknec. Tváří se tak nafoukaně, že kdybych do něj píchla špendlíkem, určitě praskne jako balónek. Tváří se pyšně a sedí vzpřímeně.
Na kraji půlkruhu sedí dvojice, co se drží za ruce. Oba mají bílé vlasy a světlou pleť. Dívka má červené rty. Mají světlounce modré oči a tváří se nepřirozeně zodpovědně. Ačkoli všechno vypovídá o tom, že jsou pár, připadají mi jako bez života. Nevrhají na sebe zamilované pohledy, ani si nic nešuškají. Diana a Abdon na mě vrhají pohledy jako všichni ostatní.
Přejedu pohledem o místo vedle. Na trůnu sedí dívka s rezavými vlasy. Narozdíl od nositelů větru působí mnohem sympatičtěji. Její oči jsou hnědooranžové a ústa roztažena do širokého úsměvu. Dívá se a tváří se na mě povzbudivě. Stella vypadá přátelsky. Trůn vedle ní je prázdný.
Mezitím co přejíždím pohledem po osobách, Laura dojde k místu patřícímu jí a zasedne.
Následuji jejímu příkladu a sednu si na předposlední místo.
"Zdravíme tě, Taiso," pokývne hlavou Diana. To stejné udělá Abdon.
Stella na mě zamává a nahlas zašeptá: "Ahoj!"
A Patrick? Stále se tváří jako ropucha.
Dívám se po prázdných místech.
Už jen dva a budeme kompletní.
Chvíli panuje ticho, pak se po Dianiném pobídnutí chopí slova Abdon.
"Sešli jsme se tu hned z několika důvodů. Jak vidíme, výprava byla úspěšná. Děkujeme ti, Lauro. Konečně se po tolika letech našel někdo, kdo zasedne na tento trůn," vysloví nahlas a ukáže mým směrem.
"Jako první věc tu máme záležitost ohledně chlapce jménem Tadeas." Škubnu sebou. Tadeas také dostal svůj pokoj. Právě by se měl nacházet tam. Toto tvrzení se ale vzápětí vyvrátí. Abdon zatleská a dveře z mléčného skla, kterými jsme přišly, se rozrazí. Dovnitř vstoupí Dee. Naproti našemu půlkruhu se objeví židle z bílého dřeva a Tadeas si na ní nesměle sedne.
"Je to smrtelník. Jak se ukázalo, je neobyčejně odolný proti naší drobné magii. Jako úspěšné a účinné se ukázalo jen to největší z kouzel - to, které kromě smrtelníků působí také na nás, nositele. Když jsme se však odhodlávali ho provést, objevila ses ty, Taiso, a zadržela jsi nás. Jaký jsi k tomu tedy měla důvod?"
Jak tohle může říct? Copak je úplně bez citů?
Naladím se však na stejnou vlnu.
"Tadeas je můj přítel. Potkala jsem ho nedávno, ale znamená pro mě hodně. A krom toho, tohle bych nepřála ani -" potlačím nutkání říct Patrickovi, "tomu nejhoršímu nepříteli," dokončím však.
"Vztahy v takovýchto případech mnoho neznamenají. Máš k tomu nějaký... jiný a vážnější důvod?"
To snad nemůže myslet vážně!
"Vážnější důvod? Nejsem si jistá, jestli něco důležitějšího a záludnějšího než vztahy existuje," oponuji mu.
Prudce vydechne a nakloní hlavu na stranu.
"No dobře tedy. Ještě nad tím popřemýšlíme. Pojďme se přesunout k jiným záležitostem."
Co to má znamenat? Jsou opravdu tak krutí? Znechuceně se ušklíbnu, ale poslouchám, co bude dál.
"Celé dnešní shromáždění se bude točit kolem tebe, Taiso. Tvůj trénink na opravdového nositele proběhne během příštích několika dnů."
"Výcvik? Co to znamená?"
"Budeš se učit využívat své schopnosti. Potřebuješ k tomu někoho zkušenějšího. A jelikož nikdo z nás - kromě Patricka - tvůj živel neovládá, podstatnou část tvého tréninku budeme muset svěřit právě jemu."
Tvářím se vyděšeně. A nejen tvářím. Jsem vyděšná! Kdokoliv - kdokoliv jiný by byl lepší než on.
Pohlédnu na něj. Tváří se vítězoslavně. Tak to teda ne.
"Už se moc těším!" usměji se sladce. Najednou mu tak moc do smíchu není.
Ale Abdon mě moc dobře prokouknul.
"Potom tu je ještě jedna část tvého tréninku. Musíš se naučit zdolávat překážky. A ačkoli Laura je na parkour taky talentovaná, dovolím si říct, že Stella je v něm nekompromisně nejlepší. Takže touhle částí tréninku tě provede ona."
Stella nadšeně přikývne.
"A jako poslední je tu ještě jedna věc. Nechtěl jsem to na tebe vytahovat už dnes, bohužel je to však nutné.
Jak moc dobře víš, nositelé vody už se tu neobjevili několik desítek let. A proto už nesmíme riskovat nerovnováhu. Ačkoli to možná půjde proti přírodě, musíte spolu s Patrickem - ať už dříve, či později - stvořit nástupce.
A v tu chvíli moje trpělivost přeteče. Kůže se mi začne třpytit a pohled na svět taky.
"To nemůže být pravda! Nejdřív mě jen tak šoupnete do nějakýho černýho sklepa, nenamáháte se mi ani říct, co se děje! Potom si ani trošku nevážíte lidského života, a teď?! Chcete tvořit pouta a potomky bez lásky?! Tak to prostě nefunguje! Samozřejmě, že ne!"
"Taiso, sedni si. Nejedná se zde o vztahy, které ty tak ráda zveličuješ. Jde o to, aby nebyla porušena rovnováha. A vztahy jdou úplně mimo," řekne s ledovým klidem Diana.
"Jak tohle můžete říct?" zajíkám se, "mohli jsme být alespoň přátelé, nebýt toho, jak ohavně se zachoval k Tadeasovi. Co se jeho týká - moc rádi říkáte, že nejste lidé. Ale já v sobě svoji lidskou duši mám. A moc dobře vím, že život náš i život lidský má stejnou cenu. A  neexistuje nikdo, kdo by rozhodl, zda mu vymažete paměť. O tomhle rozhoduje jen a jen on sám. A zamyslete se nad sebou. Kdyby jste nás k sobě s Patrickem nenutili násilím, možná, že bych jej teď nemusela vnímat jako úhlavního nepřítele. Což se však nestalo," zašeptám na konec.
Zvednu se z trůnu a s jistotou majestátně odkráčím středem sálu. Někdo za mnou křikne, ať se okamžitě vrátím, ale já projdu kolem Tadeasovy židle a cítím na sobě jeho překvapený a ohromený pohled. Právě ten mě popožene dál a já se složitou cestou vydám zpět do svého pokoje.