Nositelka [DOKONČENO]

Probuzení

Sedím u stolu ve školní jídelně. Kuřecí stripsy jsem vždycky zbožňovala, tak proč na ně dnes nemám chuť? A pak se to stane znova - zatočí se se mnou celý svět a prudce mě rozbolí hlava. Do očí mi vhrknou slzy, chytím se za spánek a udělá se mi na zvracení. Na jídlo už nemám ani pomyšlení. Odnesu tác rychle k okénku a na mobilu zkontroluji hodiny. Odpoledka nám dneska odpadá a tak se rozhodnu jít rovnou na autobus. Zamířím do školních šaten, obléknu si koženou bundu, přehodím si vlasy přes rameno a obuji se. Vydám se na zastávku. Nevím, co ty závratě znamenají. Jen tak tak doběhnu autobus a sednu si na dvousedátko blíže k oknu. A koukám. Zírám z okna na auta, paneláky, všechno vypustím z hlavy a začnu vnímat teprve až na cílové zastávce.

Málem nedojdu domů. Je mi vážně špatně. Shodím tašku, bundu a boty a odklopítám do koupelny. Teď už je mi na zvracení. Skloním se nad záchodem. Moment, kdy jsem se na zvracení vážně cítila, naštěstí rychle přejde. Sednu si na zem a opřu se o zeď. Zpozoruji svůj odraz v zrcadle nad umyvadlem. Opatrně vstanu a dojdu k němu. Zírám si do očí. A najednou se to stane. Z vlasů mi postupně sleze všchna barva, až jsou sněhově bílé, kterou vzápětí nahradí temně modrá. Panenky se mi zmenší na velikost špendlíkové hlavičky a duhovky se mi jako od kaňky začnou plnit inkoustově modrou barvou. Zároveň se mi rozšiřuje zorné pole, všechny barvy začnu vnímat mnohem živěji. Jemně růžové kachličky na stěnách najednou nahradí mnohem zářivější odstín a dokonce i bílý koberec jako by bílou začal zářit.
Zprudka vydechnu, skoro zafrčím a rukama - které mají teď třpytivě světle modrý nádech - se chytnu za své, nyní modré lokny. Dojde mi dech, otevřu pusu a zase jí zaklapnu. Po tváři mi pomalu steče slza, nejdřív jedna, potom druhá. Začnu se tahat za vlasy a tiše vzlykat. Opřu se o zeď, pomalu po ní sjedu až na zem až mám kolena u brady. Chytnu se za ně a přitisknu se hrudí ke stehnům, sbalím se do klubíčka a pokouším se zaplašit celý svět. Úzké modré džíny mám teď na kolenou celé promáčené a bílé tričko mám zmačkané. Asi po hodině tichého naříkání se zvednu. Věděla jsem, že se se mnou něco děje, ty bolesti na hrudi, migrény, nevolnost... nevěnovala jsem tomu přílišnou pozornost. To všechno něco znamenalo. Ale... co? Co to teď se mnou je? Kdo vlastně jsem? A jak to mám vysvětlit rodičům?