Nositelka [DOKONČENO]

Patrick

"Vítej, Taiso."
"Lauro?"
"To jsem já. Úspěšně jsi složila zkoušku."
"Já - vážně?"
Usměje se na mě. Poodstoupí dál od mého lůžka, na kterém jsem se probudila a odhalí tak... něco.
Místo, kde se nacházíme je... neuvěřitelné.
Vypadá jako místnost - obrovská místnost, jejíž stěny, podlaha a strop jsou ze skla. A pod námi, nad námi i kolem nás - zkrátka všude okolo této místnosti je skrz sklo vidět mlha. Hustá mlha skrz kterou nic neprosvítá. Vypadá to tady jako přesný opak místa, kde jsem skládala zkoušku. A co se zde nachází? Jen dvě řady lůžek včetně toho mého. Opatrně shodím nohy z postele. Špičkami prstů se dotknu skla a přenesu na něj část své váhy.
"Neboj se, je stabilní." Laura mi podá ruku a vytáhne mě do stoje. Leknu se toho, co mám na sobě. Modré pavunčikové šaty po kolena. A Laura má černé.
"Další změna image, nebo co?"
"Když sem přijdeš, šaty se ti změní."
"A kde mám tedy všechny věci?" zeptám se polekaně.
"Neboj, dostaneš je zpátky. Víš, je to trochu složitější."
"Složitější? Jak to myslíš? Počkej, neříkala jsi, že základna neexistuje?"
"Taky že ne. Vůbec tady nejsme a tohle místo neexistuje."
"Tak - co tady potom děláš ty?"
"Když projdeš zkouškou, která se odehrává ve tvé mysli, dostaneš se sem. Tohle všechno je vlastně jen představa. Jenže představa nás všech - to, co se stane tady, se děje v mozku každého z nás. Tvá tělesná schránka leží v pokoji, do kterého jsi vstoupila, než jsi vykročila a spadla. Dál už to všechno proběhlo v tvé mysli. Žádný smrtelník se sem dostat nemůže, nikdo zkouškou neprojde."
"Já... moc tomu nerozumím."
"Pusť to z hlavy. Je to složité."
A tak - nad tím nepřemýšlím. Všechno bylo úžasné. Složila jsem zkoušku. Proto se to taky muselo co nejdříve pokazit. Něco tady chybělo. Někdo tady chyběl.
"Kde je Tadeas?"
Usměje se.
"Mám dobré zprávy. Konečně jsme přišli na to, jak mu vymazat paměť."
Ne. Ne. Ne!
"Ne, to... to nemůžete!"
Začnu od ní odstupovat.
"Nech toho, prosím tě. Musíš odpočívat."
"Ale - Lauro, musíš to zastavit!"
"Jak to myslíš?"
"Nemůžete mu jen tak vymazat paměť, ne po tom, co jsem ho poznala, to je přece nelidské!"
"My nejsme lidé," poznamená Laura nezvykle tvrdým hlasem.
Odfrknu si. Chytnu Lauru za ramena a přitáhnu si ji těsně k obličeji.
"Musíš to zastavit. Rozumíš?" každé slovo vyslovuji s důrazem a dívám se jí přitom do očí.
"Taiso to nejde! Je to smrtelník. Nesmí o nás vědět."
Vyškubnu se jí a rozhlédnu se po místnosti. U jedné zdi zpozoruji východ. Vydám se skrz spletitou pavučinu chodeb. Křičím přitom jeho jméno. Nemůžu ho najít. To ne, to prostě nesmím připustit.
"Taiso, okamžitě se vrať!" slyším zezadu. Ale neposlouchám. To se prostě nesmí stát.
A najednou zaslechnu jeho hlas. Z jedné místnosti slyším hlasité dohadování.
"Nechte mě být! Co chcete?!"
"Sedni si rovně a mlč."
"Ne! Co se mnou chcete udělat?!"
Víc už ale neposlouchám a vejdu.
"Dee!" vzlyknu a vrhnu se mu kolem krku. Stiskne mě v pevném objetí.
"Tai."
"Co to má znamenat?!"
Odtáhnu se od Tadease a otočím hlavu za tím hlasem.
Spatřím vysokého mladíka s temně modrými vlasy a očima stejné barvy. Kůže se mu - stejně jako nyní mně - třpytí modře.
Tak tohle je ten kluk, se kterým mám údajně splodit nového zástupce a nositele vody? Vážně?
"A ty jsi zase kdo?" odpovím mu místo toho otázkou.
"To bych se měl ptát spíš já, ne, Tai?" odpoví jedovatě.
"Taiso," odseknu. "Teď ty."
"Patrick. Pro vás Pat. K vašim službám."
"Myslíš to doslovně? Protože pokud jo, tak ti můžu jenom doporučit abys odsud vypadnul, Pate." Nevím, kde se ta drzost ve mně bere.
"Asi sis toho ještě nevšimla, ale ty jsi sem přišla teprve před pár dny, zatímco já už tu žiju tři roky, takže bych měl rozkazovat spíš já," přeslazeně se na mě usměje.
Tři roky?! Tak dlouho?!
"Tak to se máš rozhodně čím chlubit. Co by sis přál? Odznáček, nebo vyznamenání?"
"Gratulace by mi stačila," obrátí mojí urážku ve svůj prospěch.
Tss. Ten nafintěnej egoistickej hlupák. Jen počkej. Já ti to nandám.
"Tak to mi dej vědět, až najdeš někoho, kdo ti vážně pogratuluje. Nejspíš bude stejně vypatlanej jako ty," usměji se a potom, co uvidím jeho výraz mu navrch pošlu vzdušný polibek.
Stojíme čelem k sobě a hrajeme "válku pohledů".
Nakonec promluví on.
"Ty jedna -"
Než to ale stihne doříct, vloží se do toho Dee.
"Tak to by stačilo," řekne a stoupne si mezi mě a jej.
Patrick si jen odfrkne, zavrtí nevěřícně hlavou a odkráčí pryč.

Potom mi dojde co se mělo stát. Co se málem stalo. Chtěli mu vymazat paměť. On mu chtěl vymazat paměť. Toho kluka zásadově a bytostně nenávidím. A to se nezmění. Nikdy.