Nositelka [DOKONČENO]

Mám jít na neznámé místo za neznámými lidmi

Plesk.
Uslyším nepříjemný pleskavý zvuk doprovázený štípavou bolestí. Mám stále zavřené oči a nehýbu se. Někdo se mnou zatřese.
"Au," kviknu.
Zaslechnu úlevné oddechnutí. Pootevřu jedno oko a vzápětí i to druhé. Ležím pořád na chodníku a nade mnou se sklání ta divná holka.
"Vážně sis právě úlevně oddechla? Myslela jsem, že mě nemáš ráda," zvědavě na ní vykulím oči.
Ona se na mě na oplátku podívá se zvednutým obočím.
"Něco si ujasníme. Pro nás dvě platí: tvoje přirozená smrt = tvoje smrt. Tvoje smrt ve které mám prsty = naše smrt. Jo, ti, co mi tuhle výpravu nařídili, by mě asi stáhli z kůže a uvařili zaživa, kdyby se ti něco stalo. Takže doufám, ač nerada, že si na sebe dáš pozor," ušklíbne se na mě.
Čekám, že mi třeba nabídne ruku a nebudu se muset zvedat sama, ale pak mi dojde, že čekám zbytečně, zvednu se a opráším se.
"Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Asi dvacet minut. Žádná hororovka. Já byla tehdy v bezvědomí několik hodin, už se báli, že jsem marná."
Nebyla jsem si jistá, co byl sen, a co realita, proto jsem se pro jistotu zeptala: "A co se mezitím dělo?"
"Projelo tady pár aut a moje hodinky ukazují o dvacet minut později, nic zvláštního," odpoví a ukazuje přitom na ulici. Oddechnu si. Zdálo se mi to. Ale ještě jedna zkouška.
"Žádné kořeny lezoucí z chodníku?" položím další otázku. Vyzní to dost divně.
"Hm, pokud poukazuješ na to, co jsem ti ukazovala tak ne, nebyl to sen," ujistí mě a už vidím, jak se z dlaždic zase pomalu souká několik stébel trávy. Rozmyslím si to, zase si sednu na zem, vykulím oči a prohrábnu si vlasy.
"Takže... mi chceš tvrdit, že ovládám... živel?" poslední slovo téměř zašeptám, bojím se ho vyslovit nahlas.
"A... vodu? Ty ovládáš zemi? A znáš lidi, co ovládají další z nich?"
Zvážní jí výraz.
"Vlastně jo. Akorát znám vlastně už jen čtyři z nich."
"Ehm...," zakoktám se. "Další čtyři? Nejsou náhodou jen... čtyři hlavní živly?"
"To ano. O našem soužití se máš ještě co učit," pousměje se.
"Každý živel zastupují dva nositelé," pokračuje. "Jeden muž, jedna žena. Jsou dva způsoby, jak se zástupcem stát. Jako ty - narodila jsi se obyčejným rodičům, obyčejným lidem. Nositelka v tobě dřepěla celý život a protože poslední nositelka mezi námi již dlouhou dobu není, probudila jsi se. Po velmi dlouhé době se našel někdo, kdo by nastoupil na místo ženy živlu vody. Potřebovali jsme tě - a tak jsme tě zavolali. A nebo může rodová linie pokračovat - když se zástupci mužského a ženského pohlaví spojí, narodí se nástupce také. Ale vždy jen jeden, nikdy nesmí být rovnováha porušena. Musím tě však varovat - budou tě s ním spojovat. S druhou polovinou elementu vody. Chyběla jsi nám a nemůžeme dopustit, aby zástupci vody vymřeli."
Mezitím, co mi to ta holka vypravuje začnu přecházet sem a tam a už o sobě zase začínám ztrácet ponětí, ale než se stihnu znovu svalit na zem, ta holka mě zachytí.
"No tak holka, neber to tak vážně. Jen se podívej na mě. Až se naučíš ovládat svou moc, bude to pro tebe mnohem snažší. Ale teď tě čeká úkol. Těžký a strastiplný úkol. Takže se zvedni a vyjdi mu vstříct."
Můj mozek to ale nějak nepobírá, prostě je toho na mě moc. Tak mě ta holka prostě položí na zem a vyhrkne: "Počkej, mám nápad." Nestihnu se po ní ani ohlédnout, vmžiku vyšplhá po okapu nějakého paneláku, skočí na nečí balkon a zmizí v čímsi okně. Za několik chvil se vrátí a v ruce má nějakou sklenici. Je plná vody. Zírám na tu holku. Vyskákala prostě jen tak po paneláku, vloupala se někomu do bytu a to jenom proto, aby mi přinesla skleničku vody. Na otázky ale nedostanu čas.
"To je parkour. Byl součástí mého výcviku, musíme být schopni se při obtížných situací o sebe postarat a při nejhorším rychle zmizet." Luskne a udělá salto dozadu.
"Tak jdeme na to. Začneme pomalu." Sedne si na chodník vedle mě a ukáže mi sklenici.
"Zkus na její hladině udělat vlnky," podá mi ji. Koukám se na tu průzračnou tekutinu a přemýšlím, proč zrovna já. Mermomocí se soustředím, aby se voda aspoň zachvěla, ale bez účinku.
Těžce vzdychnu.
"Proč tě sem vlastně poslali?" zeptám se zvědavě.
"Tobě to ještě nedošlo?" zvýší překvapeně hlas.
"No..." zakoktám se.
"Takže ne," odpoví si sama, "tvým úkolem je dostat se k nám. Skrz nástrahy. Podniknout cestu do naší základny. Prokázat odvahu a vynalézavost. A hlavně sílu přemoct samu sebe," snaží se mi osvětlit situaci.
Nevím, jak to myslí. Prostě po mně chce, abych došla do nějakého baráku a vyskákala po něm jako ona těm lidem po paneláku?
"Co tím... co tím myslíš?"
"Doufala jsem, že se zeptáš. Ta cesta není tak docela cesta." Už začnu zase otevírat pusu abych se zeptala, co tím myslí, ale ona pokračuje.
"Prvním krokem k započatí cesty je souhlas. Musíš souhlasit, že přebereš břemeno. Že se zhostíš postu jednoho z živlů. Souhlasíš?" Když to vysloví, zvedne se mi žaludek. Zní to tak formálně. Nevím, co to obnáší. V pátek jsem se probudila. Dnes jsem se dozvěděla, že jsem budoucí zástupce živlu. A teď - mám souhlasit s nějakou věcí, o které jsem nikdy dříve neslyšela.
"Ale -" vykoktám ze sebe.
"Nechci nic slyšet. Ano nebo ne. A pokud ne, budeš první za celá staletí, co odmítnul. Souhlasíš?" zopakuje otázku. Neví, že se mi při tom honí havou jenom kdo byl ten, kdo kdysi dávno odmítnul. Nakonec nad tím ale nepřemýšlím a rozstřeseným hlasem nevědomky pronesu to jediné slůvko, co mě tak děsí: "Ano."
Zatímco já se utápím ve svých myšlenkách a přemítám, co se to se mnou stalo, ona jen kategoricky sprásknce ruce, jako kdyby to celou dobu čekala, což pravděpodobně taky čekala a spustí: "Dobrá. Nyní se tedy dostáváme k dalším krokům. Musíš opustit blízké, přátele a rodinu. Jsi schopná tohle obětovat?" ptá se téměř znuděným hlasem.
Ušklíbnu se. "Mám vůbec na výběr?" Nechápu kde se ve mně ta drzost bere.
"Dneska snídala vtipnou kaši?" nadzvedne jedno obočí. Zvláštní, to jsem se nikdy nenaučila.
"Ale máš pravdu. Souhlasila jsi, a proto vlastně... na výběr nemáš. Takže, do čeho se pustíme jako první? Samozřejmě dostaneš ještě možnost se s rodičemi rozloučit, ale o nás se zmínit nesmíš." Mluví jako kdyby si jednotlivé body odškrtávala ze seznamu.
Pak ze mě ale promluví ta zakřiknutá holka, o kterou se rodiče nikdy nestarali. Vždycky, když potřebovala rodičovskou lásku a podporu jí nedostala.
"To nebude třeba," špitnu a oči mi naplní slzy. Hnědovlásčin unuděný výraz rázem zmizí. Vrhne na mě překvapený pohled.
"Ty se nechceš rozloučit se svými rodiči?" zeptá se zaraženě.
Uchechtnu se.
"S chůvou, uklízečkou a kuchařkou možná, ale s rodiči? Ne," odpovím popravdě. Možná i svoji vznešenou kyperskou modrou kočku Gindi, která na mě vždycky prská bych viděla radši než je.
"Blbost. Určitě ti něco přeletělo přes nos a pak toho budeš litovat." Přeletělo přes nos? To vážně ne.
Zadívám se jí do zelenohnědých očí.
"Jsem připravená."