Nositelka [DOKONČENO]

Vstříc novému světu

Naposledy otočím klíčem v zámku. Obrátím se. Je konec. Přestaň se sakra třást.
"Vážně si to nechceš rozmyslet?"
To je to, co teď ze všeho nejvíc potřebuji. Sama si nejsem jistá svým rozhodnutím a ona mě ještě bude lámat. Ačkoli se snaží hrát si na tvrďáka, poznám na ní, že je z toho taky trochu naměkko. Jakmile ale spatří můj výraz, rychle si to rozmyslí. Odkašle si.
"Jistěže nechceš," opraví se. Já dál jen zarytě mlčím. Vlasy mám svázané do volného drdolu na temeni hlavy, který má pro mě nezvykle modrou barvu. Přes rameno si přehodím svůj černý kožený batůžek. Nic moc v něm nemám - jen termosku s mým oblíbeným čajem, peníze, telefon, sluchátka a jeden oblíbený paperback. Zvláštní - odcházím někam za něčím a s někým. Vůbec si sama sebou nejsem jistá. Nejsem si jistá ničím. A přesto tam jdu. Jakmile ujdeme několik desítek metrů za trapného ticha, rozmluví se.
"Když už... jsme se dostaly tak daleko, možná bychom se měly... představit," podotkne chytře. Vykulím na ní oči. Neznám její jméno! Odkašlu si.
"Ahoj, já jsem-"
"Taisa. Já tvoje jméno znám, ale ty to moje ne." Pousměje se. Pak ke mně vztáhne ruku.
"Laura, těší mě." Já však tu svoji nevztáhnu.
"Jak to, že znáš moje jméno?" zeptám se opatrně.
"Přece to teď nebudeme rozebírat-"
"Jak je to možné?!"
Na každé slovo dávám důraz. Z ničeho nic se ze mě po čtrnácti letech stane nositelka živlu. Tahle žena si sem jen tak přitančí, zatáhne mě do podchodu a v podstatě to jediné co mi řekne je, že si mám sbalit svých pět švestek a jít s ní bůhvíkam. Potom nečekaně zná moje jméno a teď mi ani nechce říct jak?
Tohle všechno se mi prožene hlavou ani nestihnu mrknout.
Co to má znamenat?
"Hele Taiso, je to trochu složitější.  Nechceš abychom si k tomu někam sedly?" Naštvaně se na ní zamračím. Chci to vědět teď hned.

Laura to s lidmi moc neuměla. Její chování bylo nastudované, svoje emoce zažrané hluboko do její osobnosti vlivem ostatních mistrně skrývala. Nikdo nevěděl, že jejich chování bude mít nakonec za následek takovou reakci.

"Ne. Jak to, že znáš moje jméno?"
Povzdychne si.
"Když jinak nedáš... odmalička jsme tě sledovali, věděli jsme, že v tobě něco vězí... ale že budeš až tak silná jsme nevěděli." Vzápětí se chytne za ústa. Najednou je úplně nesvá.
"Víš co, zapomeň na to. Jsi stejná jako my všichni." Dá se zpátky do chůze, kterou jsme během rozhovoru zastavily a předběhne mě tak o několik kroků. Rychle ji doběhu. Poznala jsem, že prozradila něco, co neměla.
"Jsem... jiná?" ptám se jí.
"Silnější?" ptám se dál.
Ona se jen nervózně zasměje.
"Ty a... silnější?" Na čele se jí objeví vráska.
"Jsi stejná jako my všichni." Lhát neumí. Už už se chystám jí to říct, ale jako vždycky mě přeruší.
"A už nechci žádné zbytečné dotazy. Pojďme se raději přesunout k dalším bodům naší cesty," odmítne a od té doby už na otázku tohohle typu ještě dlouho nedostanu odpověď.