Nositelka [DOKONČENO]

Nevzdám se.

Zanedlouho uslyším kroky.
Stále tam jen sedím a vzlykám. Nechápu to. Nerozumím tomu, co se stalo.
Přijde ke mně a vezme mě kolem ramen.
Odstrčím ho.
"Jdi pryč," řeknu sotva slyšitelně.
"Stalo se něco?" zeptá se nechápavě.
Ale já mu nechci odpovídat.
"Jdi pryč!" zakřičím přes vlny slz. Stoupnu si a praštím Patricka do hrudi.
"Neslyšíš mě? Vypadni! Nech mě na pokoji. Už mám všeho dost! Všech těch nesmyslů, tajemství, zkoušek i hrozeb. Prostě už mi dej pokoj!"
Zamračí se a nakloní hlavu na stranu. Nadechne se, jako by chtěl něco říct, ale pak se otočí a potichu odkráčí.
Nechá mě tam a já mu za to křivdím, přestože jsem ho o to požádala.

O dost dlouho později se konečně relativně uklidním.
Vydám se do centra, chci vědět, co se to tady děje. A taky chci zrušit tu pitomou dohodu s Abdonem. Hodlám Tadease ochraňovat jinak, než vydíráním sebe.
Nenávidím ho, nenávidím Abdona ale i Patricka. Vybíjím si na Patrickovi svůj vztek, vlastně ani nevím proč. Ta záležitost s Deem sice ještě nepřebolela, ale tuším, že s mazáním jeho paměti má co do činění převážně Abdon. Chci tak moc skončit s tím přetvařováním.
Přestože už nepláču, mám stále uslzené tváře. Když doběhnu do centra, připadám si jako slaboch. Tento pocit ale okamžitě zaplaší zvědavost.
Nositelé se sešli. Stojí v kruhu a něco tiše probírají. Okamžitě na svůj předchozí plán skoncovat s dohodou zapomenu a místo toho se trochu nejistě ptám: "Stalo se něco?"
Hovor umlkne a na mě se obrátí nejedna tvář. Všimnu si, že Laura chybí.
"Kde je Laura?" položím další otázku a tentokrát doufám v odpověď.
Odpoví mi Stella.
"Je už nějakou dobu na cestě. Šla pro její druhou polovičku, nositele země. Měla by být zpátky tak do jednoho až dvou dnů." Stella mluví nějak divně. Jako by přede mnou něco tajila. A... Laura se vydala na cestu za nositelem země? Jsem zvědavá, jak se mu bude tenhle systém vyhrožování líbit.
"Tak, rozpouštím schůzi," zahřmí Abdonův autoritativní hlas.
Nositelé se postupně začnou trousit zpátky do svých pokojů.
Obrátím se a chystám se odejít taky. Na zátylku ale cítím něčí pohled. Škubnutím hlavy se otočím a jak předpokládám, spatřím Patricka. Vrhá na mě významný pohled. Zavrtím lehce hlavou. Nevím, co mi chce říct. Ústy mi naznačí, že se sejdeme u... u něj. V - v pokoji!
Přimhouřím oči. Jestli ze mě chce mámit, proč jsem naštvaná, ať jde radši plýtvat čas někam jinam. Jednak mu to říkat nechci a jednak... ten důvod vlastně z části sama neznám.
Ale jsem odhodlána tam zajít.

Vydechnu a třikrát zaklepu na skleněné dveře. Zatlačím do nich a vstoupím dovnitř.
Sedí tam a kouká ke dveřím. Zřejmě mě čekal.
"Ahoj," pozdraví suše.
"Ahoj? Co jsi chtěl?" tážu se lehce podrážděně.
Obrátí svůj pohled k skleněné zemi.
"Spíš co bys měla chtít ty."
"Tak teď už ti vůbec nerozumím. Co se tady pořád děje?"
"Taiso... asi tě to raní, ale ačkoli bys mě za to mohla nenávidět třeba do smrti - a já to chápu - ale věř, že já v tom prsty nemám."
Zpozorním.
"Něco se mu stalo." Srdce už mi zase začne divoce bušit.
Stoupne si.
"Abdon to chtěl před tebou tajit. Ale - časem bys na to přišla sama a navíc... už jsem se na to vážně nemohl dívat."
Roztřese se mi brada. Ne, už znova ne. Za poslední dny jsem slz vyplakala více, než za celý svůj dosavadní život.
Objemu ho kolem krku, snad poprvé projev opravdového přátelství a ne jen přetvářky.
"Co se stalo?" zeptám se tiše. Nejradši bych před tím zavřela oči. Ale musím se tomu postavit čelem. Hodlám za něj bojovat, ať to bude stát cokoliv.
A navíc - Abdon porušil smlouvu. To mu jen tak neprojde.
Odpoví mi. Řekne mi tu hroznou pravdu, které jsem se tak dlouho bránila. Byla jsem schopna podvolit se Abdonovi jen abych ho bránila. Ale stejně se mi to nepovedlo. A tentokrát už se nevzdám.