Nositelka [DOKONČENO]

Co mě čeká dál?

"Co se to tady dělo?!"
Proč mě budí... pootevřu ospale oči. Počkat! Co to... proč ležím na...
"DEE?!"
Vyškrábu se z jeho objetí.
Prudce vstanu.
"Promiň," zamumlá rozespale.
Aargh.
"Ehm... nic," odpovím rychle.
"Neusínala jsi náhodou... no radši nic. Pojďme." Naštěstí to nějak nerozebírá.
Po tom, co se všichni probudíme, oblékneme si kabáty a já si vezmu svou brašnu, vyrazíme.
"Kolik je hodin?" zeptám se ještě Laury. Jediným světlem jsou tu zářivky. Nevím, jak na to přišla, ale prostě z ničeho nic řekne: "osm dvacet tři dopoledne."
Páni. Takhle brzy většinou když mám volno nevstávám. Vlastně je úterý, takže bych normálně vstávala ještě dříve. Teď už je druhá hodina: matematika. Co se asi dneska ve škole probírá?
Z uvažování mě však vytrhne Laura.
"Připravená?"
Kývnu hlavou.
"Jdeme."
Vydáme se ke dveřím, co údajně vedou na základnu.
"Kam to vlastně míříme?" zeptá se znenadání Dee.
"Počkej. Tys mu to neřekla?" obrátím se na Lauru s dotazem.
"Čím méně bude vědět, tím lépe," řekne prostě.
Ztlumím hlas.
"On ani neví kdo jsme?"
"Ne. Nepotřebuje to vědět."
Zavřu oči.
"Dee?"
"Děje se něco?"
"Tebe nezajímá kdo jsme?"
"Myslel jsem, že to nesmím vědět."
"Ne, nesmíš!" oboří se na něj Laura, ale zarazím jí pohledem.
"Taiso nemáš právo -," zkouší to znova, ale přeruším jí. Nějaké právo mě teď nezajímá.
"Copak jsi neviděl tu vodu? To tě ani trošku nehlodá, jestli existuje nějaké nadpřirozeno?"
Odmlčí se.
"Popravdě - nemyslím na nic jiného. A jak se ti tehdy zatřpytila kůže a pak jsi omdlela. Ale myslel jsem, že je to něco přísně tajného. Laura o tom nechtěla mluvit. Taky nevím, proč na mě to vaše věčné luskání nefunguje. Nemám s vámi nic společného a nikdy jsem se s nikým jako jste vy nesetkal."
Nemám jinou možnost. Zavřu oči a usilovně se soustředím. Když je otevřu, vidím jinak.
Jednu nohu vystrčím před sebe a dřepnu si. Natáhnu před sebe dlaň a položím ji na zem. Jde to samo od sebe. Dnes je to jiné. Není to zlost, co mě nutí ukázat se. Chci se předvést.
Z podlahy s tichým zurčením začnou proudit tři pramínky vody. Stoupnu si a sleduji, jak se rozlévají do různých směrů a tečou proti gravitační síle podél stěn. V jednom bodě na stropě se střetnou a stečou do mých ke stropu namířených modře se třpytících dlaní. Na obličeji se mi rozlije spokojený úsměv. Ale cítím se unavená, klopýtnu dozadu a opřu se o zeď.
"Tak jsi to viděl. Ovládám vodu. Jsem její nositel. Laura je nositelem země. A existují další. Oheň, vítr." Divné. A děsivé. Ještě včera večer mi to vysvětlovala Laura a teď to já vysvětluji Deemu. Jak rychle mě prostředí a okolnosti změní?
"Jsem nováček. Dozvěděla jsem se to teprve včera. A nyní jsem na výpravě na základnu. Tam jdeme."
Dee na mě ohromeně kouká. A nejen on. Laura také.
"Taiso uvědomuješ si, že to, co jsi právě dokázala většinou zvládnou nováčci přibližně po dvou měsících výcviku? Možná jsem ji podcenila," mumlá si tiše pro sebe.
Další chybka v jejím perfektním chování. Tehdy jsem to přešla mlčením. Kdybych ji opravdu znala, nejspíš pochpím, že plánuje pomstu.
"Taiso bylo to úžasné! Nechce se mi tomu věřit. Chtěl bych mezi vás také patřit," vyjekne najednou Dee. Zasměji se. Chová se jako malý kluk. Možná, že v jádru pořád ještě je. Ale sluší mu to tak.
"Děkuji."
"Tak to by stačilo. Pojďme!" Laura zavelí.
"Ty první," pokyne mi Laura.
Pár kroky překonám hranici mezi sebou a bílými dveřmi. Roztřeseně položím ruku na kliku. A stisknu.
Překvapeně vydechnu.