Nositelka [DOKONČENO]

Bod číslo tři

"Tak se do toho pustíme. Souhlasila jsi, odloučila ses od rodiny a přátel a teď tě čeká ještě samotná cesta," pokračuje za chůze Laura.
"Zaprvé, shoď tu bundu. Tu už potřebovat nebudeš."
Podívám se na ní nechápavým pohledem. Proč bych si měla sundávat bundu?
"Je to první krok k započetí výcviku. Musíš se oblékat jako my. Sundej si ji," řekne a nastaví ke mně ruku. Jen neochotně si rozepnu koženou bundu a položím jí do její natažené dlaně. Kriticky se na ní podívá. Pak luskne prsty a bunda se změní ve stejný dlouhý kabát s kapucí, jako má ona a podá mi ho. Obléknu si jej.
"Mnohem lepší," zhodnotí mě hned. Ačkoli si v kabátu nepřipadám moc dobře, padne mi jako ulitý.
"Teď ten batoh."
Vytřeštím na ní oči. Batoh ne.
"Sem s ním," natáhne zase nekompromisně ruku. Sundám si ho rezignovaně ze zad a pozoruji, co provede s ním. Tentokrát mi ho jednoduše vyškubne z ruky a obrátí ho vzhůru nohama. Věci z něj se začnou sypat na zem.
"Ne! Počkej!" Kleknu si na chodník a zmučeně zírám na svojí oblíbenou knížku, která se teď společně s ostatními věcmi válí na zemi.
"Neboj, ty věci si můžeš nechat," ujistí mě a nějakým dalším tríčkem udělá z mého batohu dlouhou koženou černou brašnu. Zhodnotí svoje dílo a pak se usměje.
"To by šlo." Nešlo. Chci zpátky svůj batoh. Ale radši si brašnu vezmu, dám si jí přes rameno a naházím do ní všechny svoje věci.
"Takhle bys už možná zapadla. Jak se říká?" usměje se na mě. Já se ale zašklebím.
"Mám ti děkovat za to, že jsi mi zničila oblíbený batoh a bundu?" zeptám se naoko naštvaně.
"Přesně tak." Podívá se na mě jakoby snad čekala na to až si před ní kleknu a budu jí uctívat.
"Tss." Ta holka to poděkování prostě nedostane.
"Tak když se naše mladá nerozumná holčička rozhodla, že dneska pro ní slušné vychování neplatí, posuneme se dál," řekne po chvíli.
Nic neříkám, jen protočím panenky.
"Musíme se dostat na základnu. Je to vlastně... no, dalo by se říct, že to místo ani neexistuje."
Pootočím na ní hlavu.
"Co to sakra meleš?"
Čekám, že si z toho zase udělá legraci jako vždycky, ale místo toho se dostaví...
Obličej jí zrudne vzteky.
"Co si to dovoluješ, ty jedna malá, špinavá - " Vypadá to, jako by jí došla slova. A taky jí došlo, že se neovládá. Malinká chybička v jejím dokonalém plánu. Vlastně - v přetvářce.
Hned se ale zase uklidní.
"No dovol," snaží se situaci zachránit a udělat z ní vtip, ale jen se na ní nechápavě podívám.
Odmlčí se.
"Ehm, zapomeň na to, jo? Pojďme se zase věnovat cestě," pokouší se to zamluvit. Pro tentokrát se nad tím snažím moc nepřemýšlet. Ale na ten její maličkostí rozzuřený výraz už nikdy nezapomenu.

"Aby ses na základnu dostala, není třeba fyzického pohybu. Tedy na dané místo se dostaneme samy. Není to tak daleko odtud. Ale od toho místa už musíš sama. Ve své fantazii. Pojďme se nejdřív radši zabývat tou první částí."
Vzdávám se snahy pochopit, co se tady děje. Je večer a začínám mít hlad.
"Nedáme si teď spíš něco k jídlu?" zeptám se a vzápětí mi bolestivě škubne v žaludku.
"To místo je na druhé straně města. Ale musíme jet hromadnou dopravou, takže bychom se mohly cestou někde stavit," přemýšlí Laura nahlas.
Nastoupíme na autobus, konkrétně na zastávce, ze které ráno odjíždím do školy. Tedy - odjížděla jsem. O to jsem rodiče výslovně žádala - žádný osobní šofér. Naštěstí mi autobus byl dovolen a mám tu několik zajímavých vzpomínek. Minimálně jednou do měsíce jsem tady dobíhala posledních několik kroků a... stejně jsem autobus nikdy nedoběhla. Ty vzpomínky jsou mi nyní tak vzdálené... nastoupíme do autobusu a domov necháme daleko za sebou.