Nositelka [DOKONČENO]

Bude to těžké

"Mňam."
Stojíme u vchodu do metra a žvýkáme Hawai.
Sníme celou pizzu, přičemž Laura má jen dva kousky. Vážně mi vyhládlo.
Potom, co už mi konečně nekručí v žaludku se vydáme do metra. Jakmile zaslechnu jméno cílové zastávky, vystoupíme.
"Kam teď?" zeptám se, když vylezeme z metra. Je tma.
Ukáže jistým směrem.
"Do té uličky."
Zamrkám a rozpoznám tam temnou uličku. Kolem ní se poflakuje několik kluků.
"Jsou tam lidi!" syknu na ní.
"Žádný strach."
Ladným krokem nakráčí do středu hloučku mladistvých.
"Myslím, že máte něco jiného na práci. Nebo se snad mýlím?" Už po několikáté za tento den luskne prsty. Všem klukům zeskelnatí pohledy.
"Nemýlíš," odpoví jednohlasně a proženou se kolem mě k jiné uličce. Jeden z nich tam ale zůstane.
Zježí se mi chloupky na zátylku. Na něj to nefungovalo.
Rychle běžím za Laurou.
"Co to má znamenat?!" štěkne na něj.
"To bych se měl ptát spíš já! Co si s nimi udělala?! Vždyť vůbec nejednali z vlastní vůle!" oboří se na ni jednak zděšeně a jednak s výrazem, že je ochoten si to s ní za každou cenu vyřídit.
"Tohle je divný. Dost divný. A rozhodně taky dost nebezpečný. Pojď Taiso!" Laura mě chytne za předloktí a táhne mě směrem do uličky.
"Tohle jsme si nedomluvili." Ten kluk se za námi rozběhne a chytne mě za druhé předloktí. Už jsem říkala jak se mi při tom roztřásla kolena?
Laura je donucena zastavit.
"Zapomeň na to." Vrhne po něm dlouhý pohled a dívá se mu hluboko do očí.
"Prostě se nic nestalo. Nepotkal jsi nás. Běž zpátky za tou svojí bandou divnejch kamarádů. Už se vzpamatovali. A nás nech na pokoji."
"Viděl jsem něco nepřirozenýho. Nedovedl bych na to teď zapomenout. Takže mi vyklopte, kdo sakra jste."
Nadechnu se. Chci mu říct, že to je tajný a že on nemá nikdy šanci se to dozvědět. Ale Laura mi skočí do řeči. Nevěří mi.
"Ne. Nic se tu vysvětlovat nebude. A teď vypadni." Řekne to hlasem tak tvrdým, že i já sama nad tím zakolísám.
"Chci to vědět."
"Na to zapomeň."
"Čekám na odpověď."
"Čekej dál a vynech nás z toho."
Za celou dobu jejich pomyslné rvačky pohledů mě oba dva drží z každé strany za ruku.
Mám toho tak akorát.
"Tak dost!" zařvu nepřirozeně hlasitě. Mé ruce vypadají jako posypané třpytkami a najednou získám noční vidění. Barvy spolu začnou kontrastovat a všechno nabere úplně jiný rozměr. Vlasy z drdolu se mi rozpustí a začnou vlát kolem mé hlavy. Vytrhnu se jim a křečovitě zavřu oči jak nejvíc to jde. Když je otevřu, vytryskne voda.
Už potřetí za tento den se kácím k zemi a poslední co stihnu zachytit je Lauřin spokojený a ohromený úsměv a ten vyděšeně se tvářící kluk. Oba jsou zmáčení jako od deště. Od deště? Ne, ode mě. Moje poslední myšlenka než se ponořím do země snů.

Bzz. Bzz. Bzz.
Proč mě pokaždé musí vzbudit nějaký hloupý zvuk? Nejlépe spojený s bolestí?
Tentokrát však nic necítím. Když otevřu oči, zjistím, že sedím opřená o něčí rameno. O jeho rameno! Ten blbý kluk mi snad nedá pokoj. Zvednu se ale pořád mi není dobře, takže si zase sednu na zadek. Na tvrdou studenou podlahu. Naproti sedí Laura.
"Nevstávej," řekne tiše.
Na to bych sama nepřišla. Místo dohadování se s ní radši vyhledám zdroj toho zvuku. V mém batůžku - teď už vlastně brašně - vibruje a poskakuje můj mobil. Vytáhnu ho.
Andrea, stojí na displeji. Sekretářka táty. Není schopen mi věnovat ani chvilku času i když jsem nezvěstná?
Tss. Celej táta.
Nechám telefon dozvonit, ale potom, co se z něj line ten hrozný zvuk už po několikáté a všichni na něj začínáme mít alergii, ozve se Laura.
"Měla by ses ho zbavit."
Zbavit?
"Čeho?" zeptám se, ačkoli to v duchu tuším.
"Toho mobilu."
"Děláš si srandu? Stál skoro třicet tisíc!"
"Myslela jsem, že pro tebe peníze nic neznamenají."
"Ano, ale za deset takových mobilů by sis mohla koupit auto!"
"Jak chceš." Vstane a než si stačím uvědomit o co jí jde, prostě ho sebere, třískne s ním o zem, několikrát po něm dupne a když už je ohnutý a na displeji se vyjímá obrovský popraskaný pavouk, zvedne ho a se slovy "Řekla sis o to sama" mi ho podá.
Tak nějak mi spadne čelist. Vážně mi právě rozmlátila telefon za třicet tisíc? Než ale stihnu cokoliv říct, ozve se on.
"Ty se s tím teda nepářeš," řekne tak znenadání až sebou škubnu. Za celou tu dobu neřekl ani slovo.
Zaklapnu ústa. Zanořím si prsty do svých modrých kadeří. A zvednu se. Naštvala mě. Dost.
Udělám pár kroků. Laura jde za mnou.
"Tak promiň," řekne suše.
Jen si odfrknu.
"Nějak mi... vyletěly nervy."
Čeká že jí to jen tak odpustím, nebo co?
"Jestli tě zajímá co se stalo, kde jsme a... podobně, stačí říct."
Stočím na ní pohled a pobídnu ji kývnutím hlavy.
"Ne každý to tak má, ale u většiny nositelů se poprvé projeví síla při nějaké emocionálně napjaté situaci. Ty jsi měla zlost. Teď už by pro tebe ovládání vody mělo být hračka. A... jestli chceš slyšet můj názor, vypadáš docela mocně. Ten kluk," vrhne na něj krátký pohled, pořád sedí a tváří se, že nás neposlouchá, Laura ztiší hlas, "je... zvláštní. Když jsi se zkácela k zemi, nedalo se ho nijak ovlivnit, nic na něj nefungovalo. Musíme ho vzít s sebou a při nejbližší příležitosti zjistit co je zač. A vymazat mu paměť." Vytřeštím oči. To je trochu kruté, ne? V duchu se zapřísáhnu, že to nedovolím. Ale ve skutečnosti poslouchám její nezaujatou řeč.
"Nacházíme se kousek odtamtaď, kde jsi omdlela. Vstup na naší základnu je tam za těmi dveřmi."
Poprvé se podívám, kde to vlastně jsme. Nacházíme se v úzké chodbě. Zdi i podlaha jsou bílé a je zde sporé bílé led světlo. Každé dva metry se těsně u stropu vyjímá podlouhlá zářivka a vytváří nám tak stíny na obličeji. Na obou koncích chodby jsou bílé dveře.
"Kam vedou?" zeptám se nepřítomně.
"Těmihle jsme přišli," ukáže na ty dál od nás, směrem k tomu klukovi.
"A ty druhé?"
"Ty... ty vedou na základnu."
"Myslela jsem, že to místo neexistuje."
"Existuje... tady." Ťukne mi prstem na čelo.
"Pojď se teď vyspat. Vzbudila jsi se uprostřed noci. Uvidíme zítra."
"Dobře," svolím nakonec a vydáme se zpátky k tomu klukovi.

Té noci se však ještě jednou vzbudím.