Nositelka [DOKONČENO]

Seznámím se s chodníkem

Rychlým krokem jdu od autobusu domů. Je pondělí odpoledne. Skoro běžím, tentokrát jdu zkratkou. Už od zastávky za mnou někdo jde. A to se nestává tak často, protože bydlím od zastávky docela daleko. Rychle se ohlédnu. Postava má na sobě dlouhý černý kabát s kapucí. Jde lehkými kroky, skoro jako by to byla žena. Začínám zmatkovat. Obyčejně takhle paranoidní nebývám, ale v důsledku posledních událostí... si přiložím k uchu mobil a začnu do něj něco mumlat. Připadám si divně, ale snad to vypadá alespoň trochu věrohodně. "Ahoj! Jo, mám se dobře. Za chvilku tam budu, už jen pár kroků." Snažím se vypadat sebejistě, ale dost tvrdě si uvědomuji, že si zatím povídám sama se sebou. Už se šeří, k domu už to je opravdu jen pár kroků, ale těsně před vstupem do naší ulice mě cizí ruka popadne za rameno a odtáhne do blízkého podchodu. Otočí mě čelem k sobě, chytne mě za ramena a opře o zeď. Pak se rychlým pohledem na obě strany ujistí, že jsme tady sami. Potom si sundá kapuci. A nemýlila jsem se. Zatímco mi srdce bije jako o závod, žena na mě vrhne pohled. Má tmavě hnědé oči smíšené se zelenou. Jako by se obě barvy prolínaly a zápolily spolu. Vlasy má rovné a hnědé. Divím se, že si ji v leknutí dokážu prohlížet, ale udivuje mě to a navíc - už na mě nějakou dobu v tichosti zírá. Přejíždí mě pohledem od hlavy k patě.
"Páni," vydechne.
Nahlas polknu. Pousměje se.
"Když jsem se probouzela já, takový poprask s tím nebyl." Tón jejího hlasu je jízlivý, až závistivý.
"Jak to myslíte? O čem to mluvíte?"
"O tvé proměně přeci."
"Jaké proměně? Kdo vůbec jste?" místo paniky teď zažívám pocit, že jsem na nepatřičném místě. Teda - vím o čem mluví, ale ta žena u toho nebyla a nevypadá, že by to taky zažila. Žádné modré vlasy nebo tak.
"Holka, nehraj na mě šaškárnu. Moc se ještě neovládáš... takhle se svým darem moc daleko nedojdeš," poznamená s úšklebkem.
"Jakým darem? Jak jsi... na to přišla?"
"Stačí se na sebe podívat, drahoušku. Už zase se leskneš." Slovo "drahoušek" protáhne přesně z toho důvodu, aby působila, dospěleji, zkušeněji. Přitom vypadá na.... osmnáct? Devatenáct? A poslední tři slova vyslovuje pomalu s pomlkami, jako bych byla jen malé nechápavé děcko, co provedlo lumpárnu. Ale má pravdu. Pohlédnu na svoje paže a vidím, že moje pleť zase ztrácí na matnosti a začíná se třpytit. A předpokládám, že panenky se mi zmenšují. Vnímám barvy jinak. Cítím se živější - ale zranitelnější.
"Jak jsi to myslela?" vyslovím, co mám na jazyku. "To, že s tvým... probouzením takový poprask nebyl? Stalo se ti snad něco podobného?" na vteřinu zaváhám, "tvoje vlasy rozhodně modrou nepřipomínají," namítnu a nadzvednu jako důkaz jeden ze svých modrých pramínků. Tisknu se ke zdi. Netuším kdo to je.
Odfrkne si.
"Myslíš si snad, že když jsem obyčejnější, jsem horší? Nebo snad - dokonce - slabší?!" zvýší na mě hlas. Najednou nepůsobí tak obyčejně, vypadá silně. Připadám si, jako by pode mnou klesal chodník, milimetr po milimetru jsem se propadala pod zem. A pak to přejde. Lesk v jejích očích pohasne, začne být zase stejně nudná jako předtím. Asi mě k tomu dohnala představivost.
"Ne, to... to vůbec ne. Ale... ty.... tobě se stalo něco podobného?" přece jenom mě ta žena přepadla. Po fyzické stránce bude jistě mnohem silnější.
Zasměje se, až mi přejde mráz po zádech.
"Něco podobného? Milá zlatá, tohle se nám stává všem. Každému sice v jiné podobě, ale... všem."
Proč mluví tak archaicky? Tehdy jsem to ještě nevěděla. A... kdo jsou... my? Copak existuje ještě někdo, komu z ničeho nic zmodraly vlasy, oči a kůže?
Znova se zasměje.
"Teď by ses vážně měla vidět. Nejspíš jsem tak také kdysi vypadala, ale stejně, stojí to za to. Tak dobrá, přestanu být zlá... když už mě sem poslali, udělám, co mi předurčili." Zhluboka se nadechne.
"Jsi nositelka vody. Představuješ element nespoutanosti, nedáš se zadržet a bla bla bla. Osobně si myslím, že to, že se u nás nositelka vody už dlouho neobjevila neznamená, že jsi vzácnější. Každopádně připrav se, že tě s ním budou spojovat. Musíme obnovit rodovou linii a bla bla bla. Ty představuješ vodu, já představuji zemi. A máme i ostatní zástupce. Všichni zemi vždycky podceňují, ale opovaž se to zkusit -" zvedne ruku a z prostředka betonových dlaždic se prodere malý kořínek. Během krátké chvíle začne tloustnout, proplazí se mi až k noze a obepne mi ji. Než si to stačím uvědomit, moje pravá noha se nemůže pohnout.
"- a doplatíš na to." Mávne rukou a kořen stejně rychle jako se objevil zase zmizí pod dlažbou.
Otevřu pusu, nemůžu vydat ani hlásku. Zase jí zavřu. Tahle žena mi s klidem řekla, že ovládám element. Je toho na mě trochu moc. Poslední co si pamatuji je tma a nepříjemně se přibližující chodník.