Nositelka [DOKONČENO]

Věci začínají být složité

Stojím v jeho konejšivém náručí. Z oka mi steče jedna neposedná slza.
"Co se děje?" zeptá se polekaně.
"Neptej se," zašeptám a zaryju nehty do jeho bílé košile, kterou tady má.
Je podobná té Abdonově, ale jejich duše se nedají srovnávat.
Je mi to líto, ničí mě, že stačilo tak málo, že stačilo lusknutí prstů a Dee, který je mi každým dnem blíž, mohl zapomenout jak na mě, tak i na všechno okolo.
"Dee?"
"Ano?"
"Jak... jsi se sem vlastně dostal?"
"Prostě jsem s tebou vešel do těch dveří. Pak jsem ztratil vědomí a vzbudil jsem se až tady."
"Já... bojím se, že tady nebudeš moct být navěky. Že to tady jednou budeš muset opustit a vrátit se zpátky do smrtelného světa," zašeptám a z očí mi vytečou další dvě slzy.
Teoreticky toho kluka ani neznám, ale okolnosti z nás udělaly přátele. Tadeas je možná můj jediný přítel v celém životě, a proto mě jen myšlenka na to, že by mě musel opustit děsí.
"Neboj se, Taiso. I kdyby se to stalo, pamatuj si, že se nikdy nesmíme rozejít bez rozloučení."
Dnes mi připadá, jako bychom to předpověděli.

"Au!" křičím, když už potřetí padám ze zdi.
Stella se ukázala opravdu jako docela milá. Vše tady na mě začíná působit, jako by to Abdon ovládal.
Dostala jsem novou várku oblečení, protože parkour se v šatech cvičit nedá. Stella mi hned na začátku řekla, že chrániče, helmu, ani rukavice povolené nejsou a taky že nejlíp se učí za pochodu. Ukázala mi několik triků a chtěla po mně, abych je zopakovala, což zrovna hračka nebyla.
Když jsme končily, byla jsem unavená a potřebovala jsem si odpočinout.
Po krátkém spánku mě něco napadne. A - ano, opravdu se rozhodnu z vlastní vůle navštívit Patricka. Potřebuji postoupit dál.

Stojí ke mně zády v centru základny a dívá se na vitrínu mezi trůny. Svírá ruku v pěst a přešlapuje z nohy na nohu.
Když se podívám blíž, zjistím, že vitrína už není vitrína, ale na jejím místě je panel s trojrozměrným promítáním. Zamžourám na světelnou hru, ale nedokážu rozeznat, co se promítá.
"Ahoj!" řeknu dostatečně nahlas, aby mě slyšel.
Neotočí se, jen uslyším mechanický zvuk, panel se zasune, objeví se vitrína a teprve potom se otočí a pozdraví mě.
To si snad myslí, že jsem úplně hloupá?
"Cos to tam měl?"
"Já? Co bych tam měl mít."
"Viděla jsem to."
Zbledne.
"Co jsi viděla?"
Uměle se usměji.
"Nic. Nic jsi tam přece neměl."
"Dobře. Měl. Co jsi viděla?" zeptá se znovu nejistě.
"Vyklop to!" zavrčím.
Vydechne úlevou.
"Takže jsi to neviděla. Taiso obávám se, že naše přátelství nevydrží ani do večera."
Ne. Ne, ne, nenaštvávej se, nedokážu se ti vnucovat!
"Promiň. Nebudu se ptát na něco, co nemám vědět." Usměji se až mě z toho rozbolí svaly v obličeji.
On se taky usměje, poněkud přirozeněji než já.
"Tak se mi to líbí."
V duchu soptím, nejsem žádná ovce! Ale napočítám do deseti a uklidním se.
"Jsem šťastná, když jsi šťastný ty."
Ach bože, Taiso, že jsi s ním právě neflirtovala?!
"Nápodobně," řekne tiše a udělá krok směrem ke mně.
Tak to pr, chlapečku.
"Už - už musím jít!" vykřiknu a uteču.
Teprve na chodbě se chytnu za hlavu. Taiso, zase jsi to zkazila!