Nositelka [DOKONČENO]

Jak jsem to mohl udělat...

*pořád Tadeasův pohled*
Bolestivě heknu když dopadnu na zem. Nejsem schopný rozpoznat, co to je za matariál a to především kvůli tomu, že ho nevidím. Nic nevidím. Nic neslyším. Nic necítím. Tímhle si Taisa musela projít taky? Nebo sem jdou všichni, co se na základnu neoprávněně pokusí vniknout?
"Haló!" zkusím to. Ale odpovědí mi není nic, než hrobové ticho. Uklidním se. Musím se tam dostat. Musím. Zavřu oči. K čemu by mě měla jako nositele tato zkouška donutit? Oslabuje moje smysly. Oslabuje sluch, čich, zrak a chuť použít nemohu. Všechny smysly kromě hmatu. Pomalu postupuji po podlaze a netrvá mi to tak dlouho, než dojdu ke stěně. Hmatám tedy podle ní a pokouším se najít východ. Občas mi soustředění přeskočí na divoce bušící srdce, nebo třesoucí se ruce, ale pokaždé stočím svou mysl na jasný cíl. Dostat se odtud.
A pak najednou hmátnu do prázdna. Tělem mi projde silný žár a mám pocit, jako by se mi změnilo... vnímání. Jako bych začal vidět jinak a něco se změnilo, přestože je tu úplná tma. Vydám se chodbou stále dál. Tudy se musím dostat ven! Narazím na několik rozcestí, ale jako by mi sama země našeptávala, kudy se mám vydat. Je to zvláštní. Na konci dlouhého tunelu začne černočerná tma řídnout. Vidím zářící světlo. Rozběhnu se co nejrychleji mohu. Sprintuji vstříc... něčemu. Slyším tiché děsivé šuškání, čím blíže jsem, tím znělejší hlasy jsou. Nakonec mi zahltí celou hlavu a já nemohu dál. V mozku se mi odráží jeden hlas za druhým, chytnu se za hlavu a zakřičím: "Dost, už dost!"
A najednou hlasy utichnou. Znovu se zadívám do zářícího světla a tentokrát se s klidem rozejdu.
Když už jsem na samé hranici chodby, ozve se hlas. Abdonův hlas.
"Co tady zas tenhle dělá?! Tohle není normální! Vzdoruje veškeré magii a do zkoušky se neměl vůbec dostat, natož jí projít!"
Jsem vyčerpaný. Na rukou zahlédnu pár hnědozlatých odlesků před tím, než upadnu v dlouhý spánek.

Zamžourám na siluetu sedící vedle mě. Ležím na posteli v pokoji, který mi byl určen už minule. Po chvilce zmateného zírání rozpoznám v tom člověku Taisu. Veškerá únava mě rázem přejde. Rychle se vyšvihnu do sedu a hlavou mi probleskne jediná myšlenka. Zradila tě.
Dívá se na mě. Ne naštvaně, ani rozzuřeně. Ale dojatě a šťastně. Nevěřím jí.
"Zradila jsi mě!" vyštěknu.
Popleteně se na mě zadívá.
"Zradila? Já tebe jsem... zradila?"
Přimhouřím oči.
"Ty, mě, zradila! Jak jsi to mohla udělat? Táhnu se sem přes místnost s tichem a tmou abych tě... pozdravil a ty mi ještě navíc lžeš!"
"Já že lžu?! Hádám se tady s tím propadeným šíleným Abdonem, kterému je všechno kromě rodu a jeho samého jedno, přivazuje jeho odpůrce do sklepů a dělá si vlastně vůbec co chce, zastávám se tě, probrečím kvůli tobě třeba celou noc a teď - jsem najednou lhář! Víš co, byla jsem ráda, že jsi tu zkoušku překonal. Ale možná si jdi radši po svých!" a s těmi slovy vylítne z pokoje, už zase pláče a já tam jen sedím a bezmocně zírám. Co jsem to za člověka, že jsem jí nevěřil?

Omlouvám se, že jsem nějkou dobu nevydávala, ale bylo toho celkem dost, koncert, vystoupení, škola... a když už jsem si konečně čas našla, nebyla nálada ani inspirace. Koneckonců jsou Vánoce:)
Každopádně snad se Vám kapitola líbila i když je trochu kratší.
Hezké svátky!:)