Nositelka [DOKONČENO]

Epilog

Ten život nebyl pro mě. Nehledejte mě. Už nepatřím mezi lidi. Jsem teď jiná. Nemohu k vám cítit rodičovskou lásku, přesto vám vyjadřuji vděčnost za to, jak jste se o mě od malička starali. A chci abyste věděli ještě něco. Jsem šťastná.
A teď už mi nezbývá říct nic jiného než děkuji. Díky.

Vaše Taisa

Kousám násadku propisky a pročítám po sobě znova dopis. Nakonec ho s neuspokojením dvakrát přeložím a vložím do obálky. Dojdu pár kroků k mému bývalému bydlišti a vhodím dopis do schránky. Jako by to už nebyl domov. Jako bych už to tady neznala. Přejedu rukou po dubových dveřích. Pomalu se otočím a vydám se na zastávku. Opouštím tohle místo s těžkým srdcem. Opouštím, ale už se znovu neotočím.

Moc se toho změnilo. Zjistila jsem, že já i Tadeas jsme byli předurčeni k tomu navrátit nositele zpátky do kolejí, ze kterých už dávno, dávno vyjeli. Založili jsme novou radu, novou civilizaci. Teď vládneme všichni stejnou mocí, já, Stella, Patrick, nositel země jménem Andrew, který si později uvědomil svou chybu a brzo se k nám připojí další. Abdon s Dianou byli zbaveni vlády a zatím žijí na základně jen jako první z naší civilizace, kterou hodláme rozšířit. S Laurou to bylo složitější, chápala jsem, že propadla pomstě. Dokonce jsme uvažovali, že ji post nositelky země necháme, ale ona odstoupila sama. Nikdo jí již nebránil. Taky ona žila na základně už jen jako jedna z občanů. Potom, co se tito tři nenacházeli ve své funkci, měli by logicky přijít nositelé další. Stará nositelka vzduchu Sibyla, vězněna po dlouhé doby v podzemní části základny, byla propuštěna a se slovy: "Konečně volná!" se jako vánek vytratila. Její zmizení nám do dnes bylo záhadou a kdo ví, kde je jí konec.
V praxi jsem zjistila, jak těžké je být nositel. Jak mi dříve Patrick tajil, v naší moci někdy leží samotné životy smrtelníků. Moře se rádo bouří, a ačkoli ho klidníme, ne vždy jsou nulové ztráty na životech. Bylo pro mě těžké se s tím vyrovnat, ale chápu to jen jako další divokost přírody, chápu to jako samozřejmost, součást našeho života. S Patem obecně už jsem měla lepší vztah. Snažila jsem se mu odpustit - a dařilo se to. Zjistila jsem, že je to obyčejný člověk, který je vážně... nakonec celkem fajn. S Tadeasem to bylo složitější. Samozřejmě i on už zaujímal na základně své místo, ale vládnout nemohl. Svěřili jsme mu do rukou zodpovědnost. Jeho povinností bylo postarat se o to, aby se civilizace rozrůstala a postupně se i zbytek jeho původní rodiny objevil a vrátil na základu. Ale nevěděla jsem, co k němu cítím. Neznala jsem ho dost dlouho na to, abych s ním doopravdy něco měla, ale zachránil mi život. A já věděla, že ať už je to cokoliv, je to silnější než obyčejné přátelství.

A takhle tento příběh končí. Je nás sotva půlka, ale bude nás víc. Najdeme zbytek vlády a doplníme počet. Objevíme sdružení potomků nositelů. Čekáme na další a další.

Přidáš se taky?