Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*23* aneb poslední zvoneček*

"Tady máme trpasličí domečky," ukáže nadšeně Robin směrem k malým dřevěným srubům se střechami z perníčků opodál, "a tady zase Zemi tisíci mrazů," jeho ukazováček tentokrát směřuje k obrovské kovové bráně natřené na ledově modrou a já se jenom z pohledu na ní otřesu zimou. Za ní se tyčí obrovské zhasnuté lampy v podobě rampouchů, křišťálově nablýskaná pěšinka vedoucí k nespočtu dokonale vytesaných iglú. Tajil se nám z toho dech a všudy přítomná tma to jenom podporovala. Byla to dokonalá symfonie strachu a úžasu.

Robin se zaujatě zabere do dalšího průvodcování, ale bez jeho povšimnutí nezůstane mé pomalé posunutí se směrem k Nicholasovi. Než si za to ale stihnu vyžrat jedovatý pohled, instinktivně se sehnu a začnu předstírat, že za markantní zpomalení mé chůze může jen rozvázaná tkanička. Robinův pohled se téměř okamžitě změní na výmluvný a raději dělá, že se nic nestalo a on nic neviděl. Potichu si oddechnu, stejně tak Nicholas za mnou.

Další takováto situace se ale samozřejmě nemůže opakovat a tak k sobě okamžitě zavolám Joshuu, za kterým se plíží zvědavý Chuck. Jakmile je co nejblíže u mě, co nejtišeji, aby se to nedostalo k nesprávným osobám, zašeptám: "Teď půjdeš za Robinem a vytáhneš z něj, kde tu jsou krmelce. Mezitím, co my se tam s Nicholasem dostaneme a prohledáme to tam, postaráš se s Chuckem a Jackem, aby na nic nepřišel."

Podle Joshuova mírně nechápavého pohledu pochopím, na co naráží. Samozřejmě, že by bylo lepší, abych vyzvídat a zabavovat šla já, mezitím co oni by hledali. Jenže takhle budu mít příležitost se alespoň na malou chvilku vyvléknout ze spárů Robinova vlezdoprdelkovství. A taková možnost se přeci neodmítá.

"Prostě hodně mluv, tak jako vždycky," špitnu směrem ke strýčkovi a rukou mu to ještě pantomimou přetlumočím. V jeho očích se zableskne jiskra poznání, drobně kývne hlavou na znamení pochopení a vydá si to přímo za po očku nás sledujícím Robinovi. Na odstranění ještě dalších případných pochyb se na něj zářivě usměji a laškovně na něj mrknu. Ani nemusím zmiňovat, jak moc jsem na svých zádech cítila Nicholasův znechucený pohled. Robin mi úsměv okamžitě oplatí a přidá k němu ještě vzdušný polibek, nad kterým se tak začervenám, že doufám, že nepozná, že to je hrané. Poté již jeho pozornost plně zaměstnává Joshua, a za ním odposlouchávající Charles.

Po chvíli chůze se Chuckovi zaleskne v očích a okamžitě k nám přiběhne: "Krmelce by měly být hned vedle Země tisíce mrazů," prohodí bleskurychle, "ale pospěšte si, protože mám takový neurčitý dojem, že Robin z tebe chce každou chvílí strhat oblečení, Mistletoe."

Znechuceně se nad jeho dodatkem ušklíbnu, nemluvě o Nicholasovi, kterému se žaludek převrátil nejméně o sto otoček.

"Ten kluk," začne s naprostým odporem v hlase, "pokud se ten kluk k tobě jen přiblíží, Mistletoe, přísahám, že mu zpřelámu všechny kosti v těle."

Nedá mi to a donutí mě to usmát se od ucha, po dlouhé době naprosto upřímně. Nicholas mou reakci sice nepostřehne, ale i tak se po chvíli pousměje.

Chuck nás oba rychle propleskne: "Nedělám vám tady špeha, abyste si tu potom dělali romantické chvilky, na to opravdu nejsem stavěný," dodá nakvašeně, "a teď rychle do práce!"

Oba jeho rozkaz okamžitě uposlechneme a co nejtišeji a nejtajněji se pokusíme dostat z Robinova dohledu. Toho naštěstí Joshua zaměstnal tak skvělou otázkou, že Robin nemyslel na nic jiného, než na to, jestli ho někdy někdo draftuje do NHL. Později mu za to musím poděkovat.

Po chvíli bezeslovného plížení se dostaneme k Zemi tisíce mrazů, kde si oba s Nicholasem konečně nahlas oddechneme.

"Bože, to byla fuška," vydechnu ze sebe všechen obsah plic, který jsem si ani neuvědomila, že jsem zadržovala.

"O tom mi povídej," přikývne na souhlas, "a to jsi ještě nemusela myslet na toho debila," odfrkne si pod nosem tak, že ho téměř neslyším.

I tak se ale jeho poznámku rozhodnu přejít a jen prokulím očima.

"Vidíš, kudy by se tam dalo dostat?" zeptám se Nicholase v naději, že možná v té černočerné tmě viděl víc než já.

Po chvíli prozkoumávání ukáže na matně se rýsující malá vrátka hned vedle. Na znamení chvály zvednu palec nahoru, což vyvolá Nicholasův pyšný úsměv.

Po špičkách projdeme otevřenými vrátky přímo ke krmelcům s pítky, které se objeví přímo před námi. To, co ale neuvidíme, je Rudolf se Třpytkou.

"Do kopru," odplivne si Nicholas.

Já jen zklamaně svěsím hlavu a rozladěně kolem sebe začnu kopat.

"Nejsou tu, Nicholasi! Nejsou tu!"  začnu křičet na celé kolo, slzy tekoucí mi proudem po tvářích, "ztratili se a my už je nikdy nenajdeme."

Nicholas se ke mně přiblíží, aby se mě pokusil uklidnit, ale jakmile udělá jediný krok, něco pod jeho nohama zacinká.

Oba naráz ztuhneme, abychom onu věc třeba náhodou ještě neodkopli pryč, načež se pro ní Nicholas instinktivně sehne.

V měsíčním světle se zatřpytí jedna z Rudolfových rolniček, které nosí na obojku a kterou musel ztratit.

"On tady byl," špitnu překvapeně.

Nicholasovi se rozzáří oči nadějí: "A možná taky stále je."