Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*24* aneb přátelská objetí*

"Ty půjdeš doprava a já doleva?" navrhnu spěšně Nicholasovi, jakmile mi dojde, že tohle je zatím nejblíže co jsme se k Rudolfovi se Třpytkou za celou noc dostali. Mým tělem začnou projíždět elektrické výboje napětí a naděje, že naši sobi přeci jenom nemusí být nadobro ztraceni v krutých lesích Aljašky.

Nicholas můj nápad okamžitě odkývne a tak se každý rozběhneme na jinou stranu Země tisíce mrazů. Mým směrem se sice táhne jen řada zamrzlých stromů a keřů, i tak ale slepě uvěřím doměnce, že by se mohli schovávat i zde. Proto tedy více doufám v úspěšnost Nicholasovu směru, který skrývá řadu dalších pítek, krmelců a dokonce i stájí, ale to už je pozdě cokoli měnit. Oba do morku našich našich kostí cítíme, jak moc blízko našemu cíli jsme.

Bezhlavě co nejrychleji běžím černočernou tmou a jen se prudce pokukuji hlavou z jedné strany na druhou. Přeskakuji klacky pod nohama, několikrát zahnu do slepých uliček, několikrát dokonce hodím držku do louže bahna. Znechuceně se z ní zvednu, ale bez jakýchkoli dalších protestů pokračuji dále.

Náhle se přede mnou zjeví pár jemně blikajících světýlek, ale než mi stihne dojít, o co se jedná, přímo před nosem se mi zjeví nově uskupená partička v čele s Robinem, Jackem i oběma strýčky.

Vyděšeně vyjeknu a vyjukaně vykulím oči. Stejnou grimasu vytvoří i Robin, ostatní se jen posměšně uchechtnou nad irelevantností této situace.

"Mistletoe? Kdy ses ty od nás odtrhla?" vykoktá ze sebe překvapený Robin, a mírně uraženě si založí ruce na hrudi.

"Já," začnu pomalu a mé rty se zkroutí do výmluvného úsměvu, "jsem si to tu chtěla projít, abych tě později mohla ohromit tím, jak to tu znám," zalžu mu naprosto suverénně bez jakýchkoli okolků.

Robin mi na to tentokrát už neskočí: "Vyklop to. Co tady hledáte, Mistletoe?"

Nevěřícně se na něj podívám, ale část mě si pořádně oddechne, jelikož přiznejme si - jsem lhář na baterky, a to i když se s postupem času markantně zlepšuji.

Proto tedy mu tedy ve zkratce vyklopím vše, co se za dnešní  noc událo. Jakmile své vyprávění dokončím, jeho výraz rozhodně není takový, jaký bych ho očekávala. Naštvaný není ani malinko. Na jeho obličeji hraje směsice údivu, trochy ukřivdění, ale spíše nefalšovaného nadšení.

"A proč jsi mi to pro všechno na světě neřekla rovnou a hrála jsi na mě tu šílenou šarádu?" zeptá se nechápavě.

"Takže ty jsi mi to celou tu dobu nežral?"

"Tak na začátku trochu jo," přizná se a promne si zátylek, "ale ten blbý pohled, jak ses zatvářila, když jsem ti zmínil název našeho týmu, tak ten do konce života nezapomenu," rozesměje se na celé kolo.

"A proč jsi něco neřekl už dávno?"

"A nechat si utéct takovou kočku bez čísla?" sladce se na mě usměje, "to bych musel být hodně velký blb."

Nevěřícně se na něj podívám, jestli to myslí vážně. Po chvíli ticha ale pochopím, že už to tak asi bude.

"Dala by jsi..." začne nervózně, ale v přesně v ten okamžik ho přeruší Nicholasův vzdálený křik, který se s každou sekundou čím dál tím víc přibližuje.

Vyděšeně se za tím zvukem otočím, ale to už Nicholasova postava stojí přímo přede mnou s uříceným pohledem ve tváři.

Než se ho ale kdokoli z nás stihne zeptat na původ jeho vyřízení, jenom ze sebe vymáčkne, že máme běžet rychle za ním, a opět se rozeběhne pryč.

Rychle si mezi ostatními vyměníme spoustu nechápavých pohledů, ale nikdo z nás neotálí a rozběhneme se jemně osvětlenou elfí vesničkou přímo za bleskurychlým Nicholasem.

Po celou cestu mám srdce v krku, plíce v jednom ohni a můj mozek se zkouší zklidnit euforii, která ovládá mé tělo.

Nicholasovo tempo začne stagnovat přibližně v místě, kde jsme se naposledy rozdělili. V ten okamžik už mé tělo svázané nadějí nejde zastavit, a tak zpomalujícího Nicholase s lehkostí předběhnu a instinktivně zamířím do míst, odkud tuším, že celý tenhle zmatek pochází.

Prudce zabrzdím před obrovskými dokořán otevřenými dřevěnými dveřmi od stájí. Pohled dovnitř mi zastaví celé srdce a mně začnou po tvářích stékat upřímné slzy radosti. Přímo přede mnou totiž v jednou ze slámou vystlaných boxů spokojeně spí vyčerpaný Rudolf, Třpytka pokojně oddechující hned vedle něj.

O pár momentů později dorazí ke dveřím i zbytek naší skupinky, takže se celým prostorem začnou ozývat symfonické oddechy.

Zezadu se ke mně přiblíží Nicholas: "Vidíš, jsou v pořádku."

Bezmyšlenkovitě se k němu okamžitě otočím a skočím mu kolem krku.

"Ale no tak," začne utěšovat mé nezvladatelné vzlyky radosti a pevně mě obejme, "všechno už bude v pořádku."

"Nevím, co bych bez tvé pomoci dělala," vyhrknu ze sebe.

"To já jsem vás pustil dovnitř," ozve se zezadu ukřivděný Robin.

"Ale kuš," utiší ho naráz oba strejdové.

Slabě se usměji, mezitím co se již vyvléknu z Nicholasova sevření, mé tělo pomalu se zklidňující.

Vykročím si to směrem k opodál stojícímu Robinovi a jakmile jsem přímo u něj, vytáhnu mu z kapsy vyčuhující mobilní telefon, do kterého naťukám telefonní číslo, zvědavý Robin i Nicholas nakukující mi přes rameno. Tlačítko uložit je jen formalitou.

"Zavolám," slíbí překvapený Robin a políbí mi přes rukavici hřbet ruky jako nějaké princezně. To už nevydrží Nicholas, který mě strhne k sobě a začne mě popostrkovat ke stájím směrem k Rudolfovi.

"Co děláš?" zeptám se vyplašeně, ale zároveň co nejvíce potichu, abychom sobíky neprobudili a oni náhodou opět nepláchli. Mezitím dojdeme ke spícímu Rudolfovi, kterého začnu jemně drbat za ouškem, mezitím co se Nicholas začne tulit ke Třpytce. Našli jsme je. Celá noc, která vypadala jako věčnost, se vyplatila. Nicholasovi ale i tak nedala spát jedna jediná věc.

"To nebylo tvoje číslo, Mistletoe," prohlásí a podezřívavě se na mě podívá, "na to tam bylo moc sedmiček."

"Máš pravdu," usměji se od ucha k uchu, "bylo totiž tvoje."

KONEC