Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*3* aneb televizní sobí hvězda*

"Už to bude?" nervózně se ošiji a v záchvatu paniky se co nejvíce zachumlám do hřejivé deky, usrknu si z vařícího kakaa a upřu svůj pohled na zrovna telefonujícího Nicholase.

Ten jenom soustředěně zkrabatí obočí a dá si prst před ústa na znamení, že teď na mě nemá čas.

Lítostivě stisknu Rudolfova sobího plyšáčka v náručí a pokusím se zapomenout na všechny možné trable, se kterými se Rudolf musí v tom ledovém pekle vypořádávat. Marně. Nicholasova teta Mary nyní byla posledním záchranným lanem, za které jsme mohli zatahat. Moc jiných možností ani konexí už nám nezbývalo.

Můj pohled pevně ulpívá na Nicholasových rtech, pročež jakmile s neutrálním výrazem na tváři ukončí hovor a jeho paže bezvládně spadne podél jeho těla, otřese mnou hrůza.

"Tak co? Odvysílají to?" vyhrknu vyděšeně a vyskočím z křesla směrem k němu.

Nicholas do mě jen zabodne svůj nic neříkající pohled.

"No tak mluv, člověče pitomá! Tohle mi přece nemůžeš dělat!" praštím ho impulzivně do ruky, kterou si Nicholas na sekundu přesně začne bolestivě mnout.

"Mistletoe, bože, nešil!" praští mě zpátky, kdežto on to na rozdíl ode mě vezme s nadhledem.

Nasupeně se mu podívám zpříma do očí a čekám, jestli jeho nic neříkající výraz povolí. A po pár chvílích beznaděje, opravdu.

Nicholasův pohled roztaje: "Bude tam. Za patnáct minut bude ve všech zprávách po Aljašce."

Nadšeně se mu pověsím okolo krku, div ho svým medvědím objetím neuškrtím. Teď už zbývalo jen doufat.

O patnáct minut později...

"Hlásíme se Vám živě z našeho televizního studia v Juneau, hlavního města Aljašky, s naléhavou prosbou," rozezní energický hlas tety Mary z televizní obrazovky celý obývák, široký úsměv zdobící její vyhlazenou tvář. "Dnes, 3.12, tedy přesně tři týdny před Štědrým dnem se z farmy na samém okraji města ztratil hnědobílý ochočený sob slyšící na jméno Rudolf. Ač se to může zdát jako klišé, i tento má, stejně jako ten pohádkový, červený nos jen s tím rozdílem, že Rudolf z rodinné farmy Bellů trpí vzácným typem sobí senné rýmy, která způsobuje typické zarudnutí dutin."

Nechápavě se na Nicholase podívám: "Hele, jsi si jistý, že tvá teta se zase neopila punčem, že ano?"

Tomu je cuknou koutky: "Však ty televizní bláboly znáš. Jednou Rudolfovi přičarují rudý nos, zítra z jeho poskakování bude létání a nakonec se stane národním symbolem."

"Klasika," odsouhlasím Nicholasovu teorii.

V televizi mezitím problikne pár fotek Rudolfa, jednou v létě mezi kytičkami, podruhé s vánočními rolničkami ověšenými na jeho růžcích.

Teta Mary pokračuje: "V případě, že byste tohoto mazlíčka spatřili, volejte číslo Mistletoe Bellové..."

"Ty jsi jim dal moje číslo?" vyhrknu překvapeně.

"A koho jiného?" odpálí nevěřícně Nicholas.

"No, co já vím," rozhodím rozrušeně rukama, "co když mi teď budou volat nějací úchylové?"

"Ale no tak, nebuď...," začne, ale větu už nedokončí. Místností se rozezní zvonění mého mobilního telefonu. Znělka z filmu Grinch.

Nicholasovi pobaveně cuknou koutky. "Čas to zjistit."

Omlouvám se za dnešní zpoždění s kapitolou, stěžujte si ale StarDance :)