Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*12* aneb myslivec na stopě*

"Nicholasi, chlape, no pojď sem!" vykřikne nadšeně strýc Joshua, jakmile vyskočí ze svého maskovaného džípu, aby v lese dokonale splynul s okolím a zvěř ho nezahlédla.

Nicholas jen vyděšeně vykulí oči, ale než stihne uhnout z Joshuova medvědího skoku, už je pozdě a on se mačká ve strýcově až příliš přátelském obětí. Nicholas na mě přes Joshuovo rameno začne okamžitě gestikulovat, ať ho zachráním, ale já mám co dělat, abych se nesvalila smíchy na zem. Zato si vysloužím jeho otrávené prokulené očí, načež se z posledních sil nedechne a já poznám, že už bych přeci jenom měla zasáhnout, jinak se mi tady udusí.

"A já co, strýčku? Ty snad nejsi rád, že vidíš svojí neteř?" pokusím se na sebe entuziasticky upoutat Joshuovu pozornost, což se mi také dokonale povede. Ten totiž jako na povel pustí Nicholase s žuchnutím na zem a nyní jsem to já, kdo je sevřený v jeho objetí jako ve svěrací kazajce.

"No to víš, že ano, perníčku," přivítá mě nadšeně, a já začnu litovat, že jsem se Nicholasovi vůbec smála, protože teď je to on, kdo se dusí smíchy. Jen si nejsem jistá jestli nad tím, že nyní jsem to já, kdo je v pasti nebo nad tím, že mě Joshua tituloval perníčkem.

Po chvíli, která se mně ale zdála jako věčnost, mě strýček pustí na zem a promne si svůj prošedivělý knír.

"Tak s čím bys potřebovala pomoc, knedlíčku?" zeptá ve snaze mi pomoct s naší momentální patálií, ale já bych nyní spíše ocenila, kdyby nemluvil, jelikož s každou mou novou přezdívkou začínám ztrácet svou hrdost.

Jelikož jsem to ale já, kdo nyní potřebuje pomoc, jen si odkašlu a rychle Joshuovi shrnu naší momentální situaci od ztráty Rudolfa, televizních a rozhlasových stanic, odchyt s Charlesem i sobův další úprk. Joshuovy grimasy se v průběhu vyprávění mění jako duha za deště od zděšeného až po vysmátý, ale výraz, který mě nejvíce dostane, je ten, když vyslovím Chuckovo jméno.

"Já věděl, že v tom jede ten smradlavý policajt, cítil jsem ho na míle daleko," odplivne si zhnuseně a já se zaskočeně podívám na Nicholase, který má co dělat, aby Joshuovu reakci rozdýchal.

Strýček si toho ale okamžitě všimne a hned se pokusí vzniklou situaci alespoň minimálně napravit: "Ty jsi ale fajn, chlape," prohlásí povzbudivě a napřáhne k Nicholasovi sevřenou pěst, aby si spolu ťukli. Ten ji zdráhavě přijme a raději už do ničeho nerýpe, jelikož sám moc dobře ví, jaké vztahy mezi našimi strýci panují a já jsem si jen za zmínění Charlesovi přítomnosti už stokrát nafackovala.

"A viděli jste alespoň kam běžel?" pokusí se najít Joshua řešení, načež ho ale zklameme.

"Bohužel," pokrčíme synchronně s Nicholasem ramena.

Strýček si jen bezvýznamně odfrkne a začne větřit tak, jak to dělají jen psi, když cítí nějakou klobásku.

Nicholas se na mě zděšeně podívá a už už chce mít nějakou vtipnou poznámku, ale já ho okamžitě zarazím, když mu dám svou ruku přes pusu. Zato si od něj vysloužím další odpuzující pohled, ale to už Joshua dojde k výsledku svého stopování.

"Šel na jih," prohlásí rozhodně, načež ho já na rozdíl od Nicholase neobdaruji pohledem skeptickým, nýbrž obdivným.

"Na jih," zopakuje Nicholas nedůvěřivě.

"Cítím to ve vzduchu," objasní své bádání Joshua a Nicholas má co dělat, aby si do něj nerýpl.

"Jestli je to ve vzduchu, je to pravda," potvrdím strýčkova slova a Nicholas se praští zkoušeně do čela.

"Nech mě hádat. Taky ve vzduchu cítíš kdy přijde jaro, kdo vyhraje volby a jestli Mistletoe letos nepropadne z matiky."

"Bohužel, Mistletoe," obrátí se ke mě strýček Joshua zkroušeně, "podle větru to letos s tebou a matematikou nevypadá vůbec dobře."

Nicholas se na mě vítězně podívá.

"Fajn, je to blábol."

"Díky."

"Ale na jih stejně jdeme."

"Že já se vůbec snažil ti odporovat."