Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*21* aneb kouzlo úsměvu*

"Takže, jsme tady, ale co teď?" zeptám se mírně vyvedená z míry Jacka stojícího opodál zbožně pozorujícího Santovu vesničku, "protože pokud jsi nás sem celou tu cestu táhl jenom kvůli tvému výletu, tak si mě nepřej," varuji ho a upřu na něj svůj zvídavý pohled.

Jack se ještě chvíli kochá zářícími monstry přímo před námi, ale nakonec se k naší stále se rozrůstající skupince otočí a pokusí se nám zdůvodnit svůj výběr tohoto místa. Naše výrazy se v průběhu jeho vyprávění mění, ale nakonec nám zůstanou převážně obdivné výrazy nad jeho až přespříliš logickým uvažováním, které zcela očividně nikdo nečekal.

"Musím uznat, tohle vůbec není špatný nápad," poznamená ohromený Chuck, jehož názor výjimečně odkývá i Joshua.

"Souhlasím," odvětí suše, ale i tak s určitým respektem.

"Mně se to líbí," prohodí nadějně Nicholas a povzbudivě se na mě usměje.

I když to také vidím jako nejlepší možné východisko z naší momentální situace, stále si neodpustím skeptickou narážku: "Jak se ale dostaneme dovnitř? Už je určitě po půlnoci," pro přesnost se podívám na ruku na své hodinky a nestačím se divit, "no dokonce máme už pět minut po druhé hodině ranní."

Nicholasovi cuknou koutky: "Mistletoe má pravdu, teď nás tam nikdo nepustí."

"Pokud to tady tedy někdo je," přidá se do diskuze Joshua.

"Možná, že je tady nějaký hlídač nebo vrátný," nadhodí Charles další možnou alternativu, "třeba proti malým dětičkám, co by se sem chtěli potají dostat v noci," dodá sarkasticky a upře svůj pohled na zimou se klepajícího Jacka. Ten na něj jen vyplázne jazyk, ale při momentálně panujících teplotách ho zase rychle schová.

"Takže kdybychom někoho našli," zauvažuji nahlas, "potom co? Řekneme mu, že se nám ztratili dva sobi a možná existuje nějaká reálná šance, že se sem šli schovat a najíst?" pronesu pochybovačným a zároveň i trochu zesměšňovacích tónem, načež si Nicholas za mnou pobaveně odkašle, ale jinak nám z naší situace nepomůže.

Už už se Charles chystá navrhnout novou alternativu, ale v tom mi Jack začne prudce tahat za rukáv od kabátu: "Mistle, koukej! Tam ten hlídač opravdu je!" ukáže svou drobnou ručkou do dáli, kde se ze tmy vynořila postava s baterkou v ruce a začala si to nakračovat přímo k nám.

Všem se nám zatají dech, jakmile se přímo před námi v jemném pouličním světle zjeví postava mladého kluka, možná o dva tři roky staršího než já v uniformě hlídače. Jakmile nás zmerčí, podezřívavě si nás všechny změří, ale jakmile jeho pohled sklouzne směrem ke mně, začne to vypadat, jako kdyby v jeho mozku právě nastal error. Zůstane na mě civět s neurčitým výrazem ve tváři, který se sice nakonec zformuje v krásný úsměv, ale na mé tváři po celou tu dobu zůstane pořádně vyděšená grimasa.

"Jsem Robin," natáhne směrem ke mně napřaženou pravačku, bez ohledu na to, že naprosto ignoruje ostatní a ani ho nezaráží fakt, co dělám před jeho revírem ve dvě hodiny ráno v hluboké noci.

Plaše stočím svůj pohled za sebe na Joshuu právě se hořečnatě radícího se s Chuckem. Jejich porada netrvá ani pár sekund, ale já i tak z jejich pohledů odtuším, co po mě budou chtít. Ani to nemusí vyslovit nahlas a můj žaludek udělá několik kotrmelců. Ještě se stihnu nerozhodně podívat na Nicholase, na jehož tváři hraje dokonale uklidňující pohled, který mi dodá potřebnou kuráž. Zhluboka se nadechnu a otočím se zpátky k Robinovi.

"Mistletoe," přijmu jeho nataženou ruku a nasadím okouzlující úsměv, "a ty máš krásné oči."

Robinovi se rozzáří obličej a mně hlavou proběhne jediná myšlenka. Jestli tohle nezabere, abychom se dostali dovnitř, tak už nic.