Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*7* aneb pomoc shůry*

"Už jsme zabočili třikrát doleva, dvakrát doprava, obešli jsme pět bloků, zamotali jsme se na kruhovém objezdu, kde nás málem srazilo auto, prošli jsme parkem plným na mol opilých bezdomovců a teď jsme skončili ve slepé uličce. Buď máš opravdu, ale opravdu špatný orientační smysl, a nebo jsi nám jednoduše a prachsprostě lhal," vyhrknu ze sebe nakvašeně na Jacka klepající ho se zimou a balícího se do své péřové zimní bundy.

Ten ze sebe nevydá ani hlásku, místo toho začne jen jektat zuby.

"No výborně," povzdechnu si rozladěně, "můžeš mi říct, co my teď s tebou?"

Automaticky se obrátím na Nicholase, jestli nemá nějaký nápad, když s námi Jack tak prašivě vymetl a Nicholas tomu naivně uvěřil. Ten ale jen něco zuřivě ťuká do mobilu a vůbec si nás nevšímá.

Věnuji mu jeden podezřívavý pohled: "Nicholasi? Že by trochu pomoci?" zeptám se ho sarkasticky.

Nicholas však svůj zrak i nadále neodlepí od mobilního telefonu, a tak mi nedá jinak možnost, než mu ho vytrhnout z ruky a podívat se na vlastní oči, co tam zrovna provádí tak akutního.

"Tobě by zase neuškodila trocha vychování," zamručí si pod vousy, ale jinak mě nechá se podívat.

"Neříkej mi..." začnu, můj mozek stagnující.

"Ano, Mistletoe. Doopravdy si myslíš, že bych v nás tom nechal jen tak vyhnít?" obštědří mě vyčítavým pohledem, který si ale maximálně zasloužím. Dneska už poněkolikáté.

Zahanbeně upřu svůj pohled do země, až téměř nezaregistruji, že se na mě Jack namáčkl a vysává ze mě drahocenné teplo. Za normálních okolností bych ho od sebe sobecky odstrčila, ale když je ten vánoční čas...

"Takže kdy přijede?" zeptám se nadšeně a to nejen z vidiny vyhřívaného auta, ale také skutečné dospělé pomoci.

"Bude tu tak do deseti minut, zrovna měl výjezd, ale říkal, že se tu pokusí být co nejdříve. Prý, že pro svého milovaného synovce cokoli," usměje se pyšně Nicholas a já začnu být doopravdy vděčná za to, že Rudolfa dnešní noc ztratil se mnou a já nemusela celou tuto patálii řešit sama. Bůh ví, kde bych bez něj vůbec byla.

"Co my bychom bez tebe a tvé rodiny vůbec dělali, Nicholasi," prohlásím naprosto vážným hlasem, vděčný úsměv na mé tváři.

Nicholas se ale zakaboní a přemýšlivě se rozhlédne po našem okolí, potemnělé zatuchlé uličce, kam nás Jack zavedl.

"Myslím, že tady nás určitě nenajde," usoudí uznale Nicholas, otočí se na patě a vykročí si to ven z naší slepé pasti.

My s Jackem se za ním bez váhání vydáme, poháněni jednak vidinou strachu, ale také iluzí teplého čaje. Jakmile se z oné slepé dostaneme, všichni tři si na ráz zhluboka oddychneme.

Naše úleva ale nevydrží příliš dlouho. Z boku se k nám totiž nenápadně přikrade zavalitá postava v červeném obleku přepásaném černým páskem, dlouhým bílým vousem, malými efektními brýličkami na nose a červenou čapkou s bambulí.

Já začnu ječet, Nicholas skoro omdlí a jediný, kdo se zmůže na jakoukoli reakci, je na tajemnou postavu zbožně civící Jack.

"Santo? Jsi to ty?"

Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za všechny voty a chvály plné komentáře, o takové podpoře se mi ani nesnilo! Jste skvělí a moc si toho vážím!