Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*22* aneb zářná závist*

"Takže ty hraješ hokej?" pronesu s hraným nadšením směrem k unesenému Robinovi a na zdůraznění svého entuziasmu ho chytím za paži, "a jaký post?"

"Jsem obránce," pronese pyšně a s úsměvem od ucha k uchu se podívá na místo, kde jsem se ho ještě před několika málo sekundami dotýkala a pokračuje ve svém výkladu, "je to sice nevděčná a ne moc ceněná pozice, ale jde mi to," zazubí se na mě.

"Znáš Aljašské medvědy?"

"No jasně," odkývám mu to okamžitě, i když nemám ani potuchu o tom, co právě zmínil za tým.

"A byla ses na nás někdy podívat?" prohlásí zaujatě a mně se při této nepříjemné otázce sevře žaludek. Když řeknu ano, bude se mě ptát, jestli jsem ho někdy viděla hrát a co si o tom myslím, kdežto když řeknu ne, bude to vypadat, že si vymýšlím. Proč bych totiž nechodila na tým, který znám a fandím mu? Zbyla mi proto jen jedna jediná možnost.

"Že o tom vůbec pochybuješ!" vykouzlím odzbrojující úsměv, čímž se ho pokusím alespoň trochu vyvést z míry. Za mými zády se ozve pár dusivých zasmání, které dle mých odhadů patří Nicholasovi a Chuckovi. Rodina se v tomto ohledu nezapře, ale že by mi pomohl třeba Joshua nebo Jack, to se taky říct nedá. Radši mě v tom nechají se vymáchat.

Jakmile se Robin ale začne nadechovat k další ztrapňující otázce, raději pokračuji ve svém klamavém plánu: "Každopádně," pronesu co nejklidnějším hlasem to jde, i když mám co dělat, abych se nesesypala na sto dílů, "nechtěl bys nás provést vevnitř?" laškovně se kousnu do rtu se stem chutí tuto situaci ukončit. Jediná věc, která mě pohání kupředu je vidina, že Rudolf se Třpytkou by doopravdy mohli být někde uvnitř.

Robin si mě přeměří nedůvěřivým pohledem, a já se nervozitou začnu výrazně potit. Po chvíli, kdy už myslím, že mě odmítne, jeho pohled roztaje a přátelsky mě poplácá po rameni: "Co bych pro naši fanynku neudělal," otočí se na zbytek naší skupinky, "a tví přátelé samozřejmě mohou jít taky."

Ti sice v první chvíli zůstanou stát jako přimrazení, ale jakmile jim dojde, že se mi Robina opravdu povedlo obalamutit, s radostnými výrazy k nám přiskotačí. Joshua se sice zatváří mírně ustaraně a Chuck s Jackem velmi pobaveně, ale žárlivý obličej, který vykouzlí na svém obličeji Nicholas do konce života nezapomenu.

Robin pobídne naši skupinku, aby se dala do pohybu, mezitím co on si to s otravným Jackem a jeho milióny otázek vykračuje vepředu. Mírně zpomalím, aby mě Nicholas mohl dohnat. Jakmile se tak stane, okamžitě ze sebe vyhrkne větu, která mě nikdy nenapadla, že by mohla vyjít z jeho úst.

"To ses ho vážně musela dotýkat?" pronese otráveně, zatímco bedlivě sleduje špičky svých polobotek, jak se boří do pod ním křupajícího sněhu.

Překvapeně vykulím oči a zacuká mi v koutku: "Ale není to přesně to, co jsi po mě chtěl?" zeptám se ho nechápavě.

"No jo," vymáčkne ze sebe, "ale nepřišlo ti to, ehm, nějak moc?"

"Moc?" zopakuji nevěřícně, a začne se ve mě vzdouvat okamžitá vlna pobavení nad Nicholasovou naprosto neopodstatněnou vlnou žárlivosti, kterou ale stejně tak rychle, jako se objevila, spolknu zpátky, aby zde opět nedošlo k situaci, kdybych se mu musela omlouvat za svůj nevhodný smích.

Naši trapnou chvilku přeruší Robinovo nadšené volání zepředu konvoje: "Mistletoe, pojď ke mě."

Hodím po mručícím Nicholasovi jeden omluvný pohled, ale poté už se neotočím a rovnou odběhnu k zářícímu Robinovi, který mě okamžitě uchytí do svého medvědího obětí. Poté mě od sebe rychle dotrhne a postaví mě přímo před obrovská zamčená kovová vrata.

Následně se k nám Robin mezi dvěma hlučnýma zvuky následujícími klapotem zámku otočí a vznešeně pronese: "Můžeme dovnitř."

Nyní zbývalo už jen jedno. Hledat.

To ale zřejmě nepochopí Robin, který mě chytí za ruku, jako bychom byli nějací staří přátelé, a Nicholas, který si neodpustí přiběhnout ze strany druhé a uchopit do své dlaně tu zbývající.

Ocitnu se tedy mezi dvěma kluky jako živoucí sendvič, stejně tak mezi nově vzniklou hádkou Joshuy a Charlese a vedle mě navíc nadšeně pištícího Jacka.

"Prosím, Bože, zachraň mě."