Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*17* aneb chlupaté dvojče*

"Že by to ale bylo až tak lehké?" položím si nahlas čistě rétorickou otázku, načež mě jak Nicholas, tak Joshua obdarují nevěřícnými pohledy.

"To nemyslíš vážně, že ano?" otevře udiveně dokořán pusu strýček a založí si ruce v bok.

"Opravdu jsi právě použila slovo lehké?" pokusí se ujistit Nicholas, jemuž skoro vypadnu oči z důlku, "protože já mám takový pocit, že dnešek byl všechno, jenom ne lehký," zauvažuje nahlas.

"Zřejmě jste ani jeden z vás nepochopil mojí pointu," poznamenám zklamaně, za což si vysloužím další vlnu nanejvýš zmatených pohledů.

"Co to meleš, Mistletoe? Jaký v tomhle vidíš háček? Třpytka našla Rudolfa a my se můžeme s klidnou myslí vrátit do vytopeného domova," zasní se Nicholas, až jeho prosbu skoro vezmu za svou a odpoutám se od myšlenky, že je tady něco špatně.

Pro jeho smůlu mi zde ale stále něco nehraje a proto zkusím naši situaci rozebrat nahlas: "Přemýšlejte. Dneska nic nejde podle plánu, všechno se vždycky nějak zvrtne. A když už jsme si mysleli, že jsme Rudolfa chytili, znovu vzal roha. Proto vám říkám, chlapi, něco tady smrdí."

Nicholas se podezřívavě podívá na Joshuu, ten zase na něj. Dovolila bych si říct, že mezi nimi právě probíhala nějaká tajná konverzace, ale než se do ní stihnu jakkoli zapojit nebo jí přerušit, cizí ruka se dotkne mého ramena a já odskočím půl metru daleko, mé srdce ochromené strachem.

"Aaaaaaaaaaaaaaaaa!" zaječím naprosto vyděšená a vyklepaná, schovaná někde hluboko v Nicholasově náručí, "kdo jste a proč na mě do kopru saháte?"

Něž mi ale ona osoba stihne odpovědět, Joshua už jí drží v pevném chvatu tak, že by se nevykroutila, ani kdyby chtěla. Tuto společnou vlastnost s Chuckem těžko popře.

"To bolí," zakňourá ona postava a nakloní se k nám tak, že pod slabým světlem pouličních lamp konečně uvidíme její obličej. Postarší, přibližně šedesátiletá paní s vráskami od smíchu okolo mírně povislých víček a i v této situaci s vroucným úsměvem na tváři. Její sympatičnost ale ani tak nemohla vyvrátit všechny naše pochyby.

"Co chcete?" vypálí na ní ihned nevrlý Joshua.

Paní si lehce odkašle a opatrně se zeptá: "Můžete mě nejdříve laskavě pustit?"

Joshuův podezřívavý pohled je jí okamžitou odpovědí.

"Ale no tak, nebuďte takový suchar," zašvitoří laškovně, čímž se Joshuu pokusí alespoň částečně zviklat. Díky bohu, že je alespoň on tady má ještě rozum a nepovolí ani o sekundu.

"Jsi v pohodě?" zašeptá mi starostlivě Nicholas do ucha a konejšivě mě pohladí po zádech. Kdybych byla kočka, asi bych zavrněla, ale naštěstí se bez této speciální reakce díky mé naprosté absenci náklonnosti ke kočkám spokojeně obejdu.

"Já? Myslím, že dneska už to bylo i horší," pokrčím rezignovaně rameny a opět se začnu soustředit na probírající výměnu názoru mezi onou paní a Joshuou.

"Takže ještě jednou, paní, proč saháte na mou neteř?" zeptá se už s nebezpečně laděným hlasem Joshua, až z toho dostanu husí kůži.

"Ale pane, nedělejte si přehnané naděje," odpálí stařenka, "o tohle pískle mi nejde."

"No dovolte! Jaké pískle?" uraženě se vzpřímím a narovnám se, jako kdyby mi někdo místo páteře vrazil do zad pravítko.

Nicholase zaujme ale něco úplně jiného: "Tak o co vám v tom případě jde?"

Tvář stařenky přikryje tmavý plášť jejího šibalského úsměvu: "O mého soba."

"Vašeho čeho?"

"No dovolte!"

"Rudolfa? No vy jste asi spadla z hodně velké výšky, madam!"

"Já říkala, že se něco zvrtne."

"Ale ty už taky pro jednou mlč, Mistletoe."

"Rozkaz, pane."