Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*13* aneb ztraceni v pustinách*

"Nicholasi," špitnu potichu tak, aby mě Joshua pár kroků před námi neslyšel, "neprošli jsme už kolem tohohle dubu?"

Ten se na mě jen vítězně zašklebí a triumfálně odpoví: "Minimálně už pětkrát. Tamhle bude spálený smrk," ukáže do dáli, kde se o chvíli později opravdu objeví, "tamhle zase spadené ptačí hnízdo," doplní svůj výčet věcí a opět se strefí, "a až za chvilku odbočíme doleva, budou tam zapomenuté dřevěné sáně."

Ani se o chvíli později po nich nemusím otáčet, abych věděla, že má pravdu a my jsme se zamotali v bludném kruhu.

"Trhá mi srdce ti to říkat," hlasitě polknu knedlík v krku, "ale měl jsi pravdu." 

Nicholas se pyšně vyprsí a pokusí se užít si svoji chvíli slávy, než za chvíli pomine a bude z něj zase jelito.

"Doufám, že se čuchající Joshua spletl i v té mojí matice, jinak mě rodiče na příští zimní prázdniny pošlou na Grónsko, "začnu se vyděšeně zaobírat možnými teoriemi mého vyhoštění.

"Proč zrovna Grónsko, Mistle? To tví rodiče chtějí, aby ti mozek zamrzl ještě víc?" rýpne si a já ho pohoršeně dloubnu loktem do žeber s upřímným úmyslem mu ublížit alespoň minimálně tak moc, jako on teď mě. Dát to na sobě ale jinak vědět by byla společenská vražda. 

"Tobě taky něco říct," prokulím podrážděně očima a zrychlím krok, abych dohnala rychle kráčejícího Joshuu.

"Strejdo?" pokusím se upoutat jeho pozornost, "jsi si jistý, že víš, kudy jdeme?" zeptám se ho nenápadně a sklopím svůj pohled k zemi, abych neviděl, kolik pochyb v něm skrývám. 

"Mistletoe, děláš si srandu? Víš, s kým to mluvíš?" vykřikne pohoršeně, "kdo vyhrál minulý rok soutěž o stopování srnců jen pomocí čichu?" zeptá se rétoricky. 

Odpověď se mi zadrhne hluboko v krku a za žádných okolností se nedonutím ji ze sebe vymáčknout. Poraženectví bylo už pro dnešek dost, a proto jsem ráda, že v takových to situacích mám Nicholase po ruce.

"Joshuo, ale víš, že je nápadný rozdíl mezi srncem a sobem, viď?" pokusí se zpochybnit jeho autorita a já se v duchu pousměji nad tím, že jsem to nemusela být já, kdo zpochybňuje jeho vedení.

"Víš co, Nicholasi? Veď nás chvíli ty!" rozhodí strýček rozhořčeně rukama do vzduchu, okamžitě se zastaví na místě a přenechá svou vůdčí pozici mírně zaskočenému Nicholasovi. Ten se ale téměř hned zorientuje a odhodlaně převezme jeho pozici. Pyšně ho poplácám po zádech, za což si vysloužím jeho srdečný úsměv.

Chvíli jdeme potichu a slyšet jde jen silné skučení větru v korunách stromů, když v tom opět dojdeme na rozcestí, kde jsme vždy odbočovali doprava, Nicholas zavelí naprosto opačným směrem, za což si vyslouží Joshuovo povýšené odfrknutí. Nijak víc ale neprotestuje. 

Čím víc to ale začalo vypadat, že jsme se ztratili, tím víc jsem měla dojem, že Nicholas ví, kudy jdeme. Neměla jsem nejmenší tušení, jak k takovému závěru mohl dojít, ale rozhodla sjem se mu bezhlavě věřit.

Za malý moment se štěrková cesta pod našima nohama začne měnit v asfaltovou, načež se o pár sekund později před námi vynoří obrovská do noci zářící budova.

"Ta dá!" vykřikne vítězoslavně Nicholas pýchou se vznášející až k nebesům.

"To jako vážně?" sklapne Joshuovi brada.

"Tak proto jsi věděl kudy jdeme. Ty jsi nás vedl k zatracenému McDonaldu."