Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*1* aneb v ohrádce nikdo není*

Na Aljašce jsou zimy vždy kruté. V prosinci se na již předtím hustě zasněžené hory snese další poprašek, který zakryje to málo, co předtím zůstalo holé, vzduch prořízne ostrý nepříjemný vítr, který vám ošlehá tváře do ruda, vzduchem plují mračna vloček. Sněží. Po celý den se z nebe snáší malé, krásné, třpytivé sněhové vločky a pokrývají každý milimetr země. Rostliny jsou zmražené do lesklých ledových soch, slunce je zakryto neproniknutelnými šedými mračny, silnice jsou přikryty vrstvou jemné námrazy. Město žije jediným - Vánoci. Neříkám, že u nás, v malé vesničce uprostřed lesa, je tomu jinak, ale i tak zastávám názor, že městským lidem jde jen o dárky. My třeba chováme soby. Vločku, Tanečníka, Růžka, Rolničku, Kometu, Kopýtka, Dárka, Bleska a samozřejmě našeho milovaného Rudolfa.

"Sakra, Nicholasi, kde jsi s tou zatracenou slámou? Víš přeci, jak je Dárek choulostivý na chlad a tobě to tvá už nějakou tu chvíli!" zařvu na svého nejlepšího přítele, nyní spíše otroka, nebo jak já říkám, až moc ochotného pomocníka, přes celou stáj a oklepu se zimou. Schovám si své mrazem prokřehlé ruce do kapes, nos stejně rudý jako ten Rudolfův zachumlám do šály, která sice měla sloužit na omotání kolem krku, ale já ho spíše využila na vytvoření naší již tradiční 'burky po aljašsku'.

"Hele, Mistle, víš, že si to taky můžeš udělat sama, že ano?" vykoukne zpoza rohu Nicholasova hlava, nebo spíše to, co z ní zůstalo vidět díky nadměrnému množství slámy v jeho náručí.

"Mě ale Dárek nemá rád. Posledně když jsem se k němu jen přiblížila, tak mě poprskal," znechuceně ohrnu nos, ale až moc dobře vím, že Nicholas v mých očích i tak vidí ten špatně skrytý smutek z toho, že nějaký sob má radši jeho než mě.

"No jo, možná z tebe cítí tu nepřátelskou náladu," odfrkne si a s hlubokým výdechem hodí do Dárkovy stáje všechnu slámu, načež vytáhne z kapsy mrkev a nenápadně mu jí skrze mříže podstrčí. Než ho ale stihnu jakkoli zastavit, a jako již tradičně napomenout, že sobům se mrkve nedávají, ozve se jen hlasitý náraz Dárkovy tlamy do mříží následované slastným mlaskáním. Přála bych mu, aby mu tam ta tlama jednou uvízla.

"Nebudu rušit vaši romantickou chvilku a raději se půjdu podívat za Rudolfem. Ten mě na rozdíl od váš hrdliček chápe," otráveně směrem k nim prokulím oči a rozběhnu se k Rudolfově boxu na samém konci stáje.

Nadšeně k němu přiskotačím a už se ho chystám otevřít, když v tom mě to trkne. Dvířka jsou již otevřená. Vyděšeně vrátka rozrazím, pročež mě trefí infarkt.

"Nicholasi! Sakra, Nicholasi! Máme průser!"

Nevyjedený krmelec, sláma, uzda, plné pítko, Rudolfův sobí plyšáček nedbale pohozený na zemi.

"Mistletoe, co se sakra děje? Proč tu tak ječíš?" přiřítí se vyplašeně Nicholas, nemoha popadnout dech. Jeho otázka je ale okamžitě zodpovězena poté, co uvidí prázdnou ohrádku.

"Nechceš mi říct..."

"Jo."

"Do háje."

"Jo."

"Ztratili jsme Rudolfa."