Jak jsem ztratila svého soba ✔️

*19* aneb čím víc, tím líp*

"Třpytko?"

"Rudolfe?"

"Zlatíčko?"

"Bože, já mám hlad," začne si stěžovat netrpělivý Nicholas, a já ho za to nedůtklivě praštím do paže. 

"Nic nebude, žroute," pokárám ho přísně a stáhnu obočí k sobě, "zaprvé jsme byli před pár hodinami v McDonaldu a ty jsi tam sežral tři hamburgery a za druhé máme nyní o dost závažnější problémy, než je tvé kručení v břiše," dodám necitlivě, za což si vysloužím Nicholasův bolestný pohled. 

"Tak promiň," zašeptám potichu s pohledem sklopeným k zemi omluvu, kterou Nicholas okamžitě přijde a na důkaz mě obejme kolem ramen.

Naši přátelskou chvilku přeruší Joshuovo radostné volání vycházející zpoza rohu: "Nicholasi? Mistletoe! Pojďte sem, něco jsem našel!" 

Přes naše pohledy se přežene jak vlna nadšení tak vyděšení, ale ani chvíli neotálíme a rychlostí blesku vystřelíme přímo za ním. Všechny naše naděje ale ihned zmizí, jakmile uvidíme to, co Joshua tak pyšně našel.

"No fuj," neodpustím si poznamenat při pohledu na malé hnědé koblížky na zemi.

"Jaké fuj, Mistletoe? Přece musíš být zvyklá na jejich uklízení, ne?" zeptá se nechápavě hlavou kroutící Joshua.

Já si jen znechuceně přikryji nos rukávem od bundy a druhou rukou ukážu na opodál stojícího Nicholase, na kterého tuto práci vždy deleguji. Ten jen rezignovaně pokrčí rameny, za což si od strýčka vyloužíme dnes už snad stý odsuzující pohled, ale poté se ihned zpět naladí do své veselé nálady a pokračuje.

"Když víme, že šli tudy, možná bychom mohli zkusit jít za nimi," navrhne nadšeně, ale to už jeho návrh okamžitě zamítnu.

"Doufám, že tohle jsi nemyslel vážně, strýčku," prohlásím s nesouhlasně a na zdůraznění svého postoje si založím ruce na prsou.

"Mistletoe má pravdu, Joshuo," přikloní se na mou stranu Nicholas, "dnes už jsme tvé čmuchací schopnosti jednou využili, a nechceme tě nějak urazit, ale dovedl jsi nás tak akorát do škarpy," uvede na pravou míru situaci, do které jsme se dostali strýčkovou vinou během naší menší procházky lesem, kdy jsme všichni tři z ničeho nic spadli do vybahněného příkopu.

Joshua si jen povýšeně odfrkne: "Dnešní mládež je tak nevděčná."

Oba s Nicholasem prokulíme očima, ale to už začínáme uvažovat nad dalším možným postupem.

"Co teď?" zeptám se ho bez obalu, ale jakmile se mu podívám zpříma do očí, poznám, že v hlavě má vymeteno úplně stejně jako já.

"No výborně," rozhodím rukama do vzduchu v hraném nadšení.

Náhlé ticho přeruší zvuk drkotajícího motoru přibližující se ho z temné dáli. Veškerá naše pozornost se upře k onomu hluku, a jakmile se auto přiblíží na dostatečnou vzdálenost, každý z našeho osazenstva zareaguje jinak.

Já se ironicky rozesměji, Nicholas se začne dusit, bůh ví, jestli astmatem nebo nastalou situací, a Joshua v obličeji zbledne tak, jak jsem ho ještě nikdy neviděla.

Vůz zastaví přímo před námi a jeho řidič sroluje postranní okénko, čímž nám nejen odhalí svou tvář, ale také potvrdí všechny naše teorie o jeho totožnosti.

"Strýčku," hlesne polohlasně Nicholas a pokusí se vykouzlit alespoň minimálně upřímný úsměv, naneštěstí naprosto neúspěšně.

"Chucku, kde se tu ty bereš?" vykoktám ze sebe překotně mezi návaly smíchu.

"Slyšel jsem o tom, jak je Joshua výborný stopař, nedalo mi to a musel jsem se přijet podívat," prohodí škádlivě směrem ke strýčkovi, jehož barva se z palčivě bílé postupně vykontrastovala v ohnivě rudou.

"Hlavně že ty jsi Rudolfa chytil, Charlesi," rýpne si zase on do něj a narazí tím na Chuckův neúspěšný pokus Rudolfa chytit do sítě.

"Máme tu ale další problém, strejdo," poznamená Nicholas směrem k Chuckovi.

"Ono to snad může v být ještě horší?" pronese rétoricky bez jakéhokoli připuštění faktu, že by doopravdy mohlo. Až nastalé ticho ho zarazí.

"Ztratila se i Třpytka."

"To Joshuovo pometlo?"

"No dovol!"

Chuck se rezignovaně ušklíbne.

"Čím více ztracených sobů, tím větší zábava."

"Jo. Už si vzpomínám, proč jsem tě neměl rád, Charlesi."