Dávka (by SallyPejr)

8

Sherlock nejistě přechází po svém pokoji. Může říct, že je jeho, protože od úmrtí Sebastiana Wilkiese k němu nikoho nedali. Dnes odsud odejde, konečně ho propustí.

„Nervózní?" ozve se od dveří hlas doktorky Sawyerové.

„Očividně." prohlásí Sherlock naštvaně, ale doktorka už si zvykla, že je to jen známka jeho nervozity.

„Z návratu do normálního světa?" vyzvídá doktorka.

„To ne. Ten je pořád stejný." mávne Sherlock rukou a nejistě si prohrábne vlasy. „Bojím se, že-" nedopoví a zase začne rázovat po pokoji.

„Že se k tomu zase vrátíš?" tipne si Sawyerová.

„Že John nepřijde." řekne Sherlock a okamžitě zrudne, když mu dojde, že se tady svěřuje se svými pocity a obavami.

„Tak to je to poslední, čeho se bojím." pousměje se doktorka. „Víš, co jsi mi říkal o té hádce, co jste měli, než jsi odjel sem? Ublížil jsi mu, a když jsi mu pak volal, nezavěsil ti to. Ani jednou. Vždycky tady pro tebe byl, nevynechal jedinou návštěvu, pokud mu v tom nezabránilo něco vážného. Tenhle den on rozhodně nevynechá."

„A ty ostatní?" zeptá se Sherlock tichým ustaraným hlasem, ale na doktorku se přitom nedívá.

„To záleží na tobě, ale i tak si myslím, že zůstane." řekne Sawyerová s jistotou. „A teď pojď. Ostatní se s tebou chtějí rozloučit."

„To jako vážně?" zeptá se Sherlock pochybovačně.

„Chtějí se ujistit, že doopravdy odcházíš." pousměje se doktorka a pokyne mu rukou do chodby.

Nakonec se s ním všichni doopravdy loučili a dohnali tím Sherlocka k neskutečným rozpakům. Když ho ostatní pacienti pustili ze svého kruhu, čekala na terase už celá rodina Holmesů.

„Sherlocku." řekne dlouhán s deštníkem skoro bez zájmu.

„Mycrofte." osloví ho Sherlock stejně chladně.

„Vy dva taky nikdy neukážete radost." povzdechne si paní Holmesová a pevně svého mladšího syna obejme. Sherlock jí objetí vrátí, ale než se stačí odtáhnout, obejme je i jeho otec.

„Doufám, že už nebudeš vyvádět žádné hlouposti." řekne mu pan Holmes tiše.

Sherlock mu původně chtěl cosi odpovědět, ale slova se mu vykouřila z hlavy, protože na terasu dorazil i čtvrtý návštěvník – John.

Watson přejede pobaveným pohledem po Sherlockovi a jeho rodičích a usměje se. Sherlock mu věnuje pohled, který jasně říká 'to ne já, to oni' a trochu zčervená. Pokusí se vyprostit z objetí rodičů a kupodivu se mu to podaří.

„Johne." usměje se paní Holmesová a krátce mladíka obejme. „Ráda tě zase vidím."

„Já vás taky." vrátí jí John úsměv a přeletí pohledem po všech Holmesech.

„Škoda, že Sherlock tohle říct nemůže." povzdechne si Mycroft. „Ten rád vidí akorát Johna."

„Hoši." řekne pan Holmes varovně.

„Jestli se nebudete chovat slušně, tak si mě nepřejte." varuje je máma tichým hlasem.

John uhne pohledem a snaží se nesmát, když vidí, jak drobná žena peskuje své minimálně o hlavu vyšší syny.

„Nechápu, co ti na tom přijde tak vtipné." řekne Sherlock nespokojeně.

„Ale nic." ušklíbne se John vesele. „Tak už tě propustili?"

„Měl to i s tanečkem. Bylo to opravdu roztomilé." ušklíbne se Mycroft.

„Pojď." zahučí Sherlock.

Chytne Johna za paži a začne ho vléct pryč z terasy. Zbytek Holmesů s chápavými úsměvy ze strany rodičů a znechuceným pohledem ze strany bratra zůstane na terase.

„To nebylo moc slušné." řekne John, když se i se Sherlockem zastaví až u parkoviště.

„Je to moje rodina, kašlu jim na slušnost." odsekne Sherlock, ale pak se zarazí. „Já-" začne nejistě, ale nedopoví.

John ho obejme a přitiskne ho k sobě. Sherlocka to nejdřív překvapí, ale pak mu objetí vrátí.

„Uvidíme se zase, že jo?" zeptá se Sherlock a sám se stydí za to, jak prosebně jeho hlas zní.

„To si piš, že jo." řekne John s jistotou. „Snad si nemyslíš, že na tebe zapomenu, sotva tě propustí."

„Nevíš, kde bydlím, ani kde budu studovat." dohaduje se Sherlock.

„Vím, kde bydlíš." upozorní ho John. „Vzhledem k tomu, žes vůbec nevolal domů, musel mě Mycroft skoro unést a odvést mě k vám."

Na chvíli se oba odmlčí.

„A cos jim řekl?" zeptá se Sherlock opatrně.

„Jenom dobré zprávy." řekne John chlácholivě. „Některé věci by měli zůstat soukromé."

Sherlock se při těch slovech trochu pousměje.

„Hele, co kdybyste si ty milenecké výlevy nechali na jindy? Potřebuji se ještě dnes dostat do Londýna." ozve se kus od nich Mycroftův hlas.

„Nezáviď!" odsekne mu Sherlock naštvaně a pustí Johna ze svého objetí. Ovšem vzápětí ho chytne za ruku a vydá se směrem k autu a rodičům.

Mycroft jen protočí oči, zato Holmesovi se pousměji, když nastupují do vozu. John s červenými tvářemi se neodvažuje na nikoho podívat, ale poslušně jde za Sherlockem.