Dávka (by SallyPejr)

11

Roční mise Johnovi utekla jako voda a teď dostal dvouměsíční volno, než ho pošlou zpět. Všichni se domů těší, ale John Watson má hlavně obavy. Už víc jak čtvrt roku se mu Sherlock neozývá a nereaguje ani na jeho zprávy. Ostatní doktoři nebo vojáci se ho snaží uchlácholit tím, že rozchody v těchto případech bývají naprosto normální, ale to na Watsona nemělo moc velký vliv.

I rozchod se Sherlockem by ho trápil a zlomil by mu srdce, protože bez ohledu na Sherlockovo chování a roční odluku, John toho chlapa furt miluje. Jemu dělá větší starosti to, že nejen on, ale ani Holmesovi o Sherlockovi nemají žádné zprávy. Jednou už to nevydržel a zavolal jim, aby se zeptal, proč ho Sherlock ignoruje, jenže on nekomunikuje ani s rodinou. Jako by za všemi udělal tlustou čáru a začal žít jinde a jinak.

Holmesovi, nebo spíš paní Holmesová, Johna požádala, aby jim dal vědět, kdyby se Sherlock ozval, ale nic takového se nedělo. Jako kdyby Sherlock zmizel. John by nejraději zavolal i Mycroftovi, ale nemá na něj číslo a navíc Holmesovi říkali, že ani on nic neví.

Tohle vše teď Johnovi víří v hlavě, když sedí v taxíku, který ho veze k bytu, kde před rokem se Sherlockem bydlel. Strašně by si přál, aby ho tam našel, ale přitom nějak ví, že tam Sherlock nebude. Jestli všechny odstřihl, proč by zůstával bydlet na stejném místě?

Postarší taxikář s huňatým knírem mu zastaví u paneláku a zase rychle odjede.

John i se svou obří cestovkou vyrazí do domu a ve tváři mu i přes depresivní myšlenky pohrává drobný úsměv, když vidí známá místa.

Dveře od bytu jsou trochu okopanější, než si je John pamatuje, ale na zvonku je pořád cedulka 'Watson-Holmes'. John se pousměje, když zvonek uvidí a odemkne.

Ovšem úsměv hned zmizí.

Byt je zatuchlý a jde cítit špínou a plesnivým jídlem. Okna jsou zatažená závěsy a celou věčnost se tady nejspíš nevětralo. Všude se válí špinavé oblečení, noviny, knihy, většina z nich poničená, krabice a kelímky od jídla a pití, dokonce i plechovky od piva. Jako by se z bytu stalo doupě.

John odloží svou tašku hned u dveří a nejistě se vydá do nitra bytu.

Kuchyň vypadá podobně jako obyvák, jen jako bonus je přeplněný odpadkový koš a dřez plný špinavého nebo rozbitého nádobí. Do koupelny se John neodvažuje ani nahlížet, místo toho zamíří k ložnici, i když se bojí toho, co najde.

V místnosti je stejné šero jako ve zbytku bytu a také stejný nepořádek. Všude se válí použité prádlo a pokoj potřebuje vyvětrat. Na rozházené posteli, ze které deka v podstatě padá na zem, leží na zádech Sherlock a vedle něj a částečně i na něm leží jakýsi černovlasý chlápek. Oba jsou úplně nazí a podle stavu postele i těch dvou je jasné, že spolu před usnutím měli sex. Sherlock je bledý a tak hubený, že se mu od pohledu dají počítat žebra. Jediné tmavé místa na jeho těle jsou vlasy a ochlupení, kruhy pod očima a spousta vpichu na předloktí a na stehnech, které se slily ve velké modřiny. Na nočním stolku se pak válí stříkačka a další pomůcky pro užívání drog.

John jen stojí ve dveřích a v hrůze třeští oči na scénu před sebou. Na chvíli není schopný vůbec reagovat – jeho mozek odmítá vstřebat to, co vidí.

Teprve po skoro minutě civění se John pohne a pomalu dveře ložnice zavře. Aniž by doopravdy věděl, co dělá, sebere svou tašku a zase z bytu odejde.

Vzpamatuje se až po skoro třech hodinách, kdy mu v kapse začne zvonit mobil.

„Prosím?" řekne nejistě do telefonu, odkud se mu ozve veselý ženský hlas, ve kterém hned pozná paní Holmesovou.

„Johne, proč jsi nám neřekl, že už jsi zpátky?"

„Já- Omlouvám se, nějak jsem zapomněl dát vědět." řekne John omluvně.

„Nechtěl by jsi přijet? Aspoň na večeři. Neviděli jsme tě sto let a bylo by milé to napravit." povídá žena. „Tedy, mám pocit, že Mycroft by stejně nepřišel a Sherlock- No, pořád se nám neozval." dodá paní Holmesová trochu lítostivě.

„Já vím, že se neozval." řekne John tiše a pevně zavře oči, aby zastavil slzy.

„On tě kontaktoval?" zeptá se paní Holmesová s nadějí.

„Ne, já-" John se zhluboka nadechne a vydechne, aby uklidnil sebe i své myšlenky. „Sherlock, on– Pořád bydlí v tom našem bytě, ale- On- Má nového přítele a rozhodně nestojí o návštěvy." řekne John nakonec. Nechce jí říct pravdu. Nechce jí říct, že je z jejího syna zase feťák.

„Proboha, Johne." hlesne paní Holmesová zhrozeně. „Je mi to tak líto, Johne, opravdu. Nechceš přece jen přijet na večeři?"

„Ne, já- Pojedu k rodičům, ale možná se stavím později, jenom- Ne teď." odmítne ji John.

„Je mi to líto." zopakuje žena.

„To se stává, když si jeden odjede na rok pryč." řekne John nepřesvědčivě. „Budu už muset jít, za chvíli mi to jede."

„Jistě." prohodí paní Holmesová. „Dávej na sebe pozor a nezapomeň, že jsi nám slíbil návštěvu."

„Neboj, nezapomenu." pousměje se John smutně, než ukončí hovor, ale dál zůstává sedět, kde je.

To se stává, když si jeden odjede na rok pryč, že si jeho přítel nebo přítelkyně najdou novou známost, to je normální. Stalo se to už spoustě vojáků. Ale že se kvůli tomu i vrátí k drogám? To přece nejde. Sherlock mu slíbil, že už to neudělá.

A on mu slíbil, že s ním zůstane.

Třeba kdyby neodešel, tak by to Sherlock neudělal. Třeba by teď pořád byli spolu. Třeba by byl s ním a ne s tím druhým. Třeba-

John si povzdechne a zavrtí hlavou. Co se stalo nejde už změnit. Sherlock za Johnem udělal tlustou čáru a začal žít jinak. Třeba by měl John ve vlastním zájmu udělat to samé.