Dávka (by SallyPejr)

4 - Odvykačka

//Sherlock se díky své drogové závislosti a proti své vůli dostal na léčení. Ovšem projití odvykačkou není jednoduché...

---

Pokoj, kde Sherlocka nejdřív ubytovali, je malá místnost, kde je jen postel, stůl a židle. Vše je strohé a na pevno připevněné k podlaze. Dále je v místnosti neotvíratelné zamřižované okno s širokým parapetem, na kterém se dá sedět a dveře do koupelny, kde je jen záchod, umyvadlo a sprchový kout.

Jídlo mu vždy nosili dva ošetřovatelé na kovovém tácu. I nádobí bylo kovové a z příborů dostával jen lžíci. Hlavně nic, co by mohl použít jako zbraň, nic, co by mohl rozbít.

Vzali mu všechny osobní věci, které prošly prohlídkou doma i tady a dali mu jen místní pyžamo. Všechny jeho věci zamkli. Nesměl se ani holit. Pokud by chtěl, leda s asistencí ošetřovatelů.

V takových to podmínkách a pod neustálým dozorem lékařů, sester a ošetřovatelů trávil Sherlock první část odvykací kůry.

Nejdřív mladík bral vše se svým typickým nadhledem, ale jak jeho tělu začaly čím dál víc chybět jeho drogy, začaly se objevovat abstinenční příznaky – pocení, suchost v puse, horečky a zimnice, halucinace, slabost, nauzea, změny nálad, deprese, nekontrolovatelné chování, agrese. A vše bylo čím dál horší a intenzivnější. Sherlock si střídavě přál zabít lidi okolo za to, že ho dohnali do tohoto stavu, a nebo chtěl umřít sám. Ale to druhé nemohl, John by mu to neodpustil a dával by si to za vinu.

Sherlock by sám nedokázal říct, jak dlouho tohle trvalo, než se dostal z nejhoršího, museli mu to říct ošetřovatelé. Nebyl si jistý, jestli už je z abstinenčních příznaků úplně pryč, ale doktoři museli usoudit, že ano, protože ho přestěhovali.

Tentokrát to je dvojlůžkový pokoj a nábytek tam není přibytý k zemi. Dokonce je tam i skříň, i když prázdná. A koupelna taky není tak spartánská, jako byla ta předchozí.

Sherlockovým spolubydlícím je v podstatě jeho vrstevník, jistý Sebastian, co neustále a naprosto marně vyžaduje, aby se mu říkalo pane Wilkiesi. Ovšem tady mají všichni jen křestní jméno, nic víc.

Spolu s novým pokojem a otravným spolubydlícím získal Sherlock i program. Každé ráno je povinná rozcvička, po ní je komunita, tedy posezení, kde se každý představí, poví něco o sobě, o uběhlém dni a noci, o svých plánech a nadějích nebo stížnostech. Následuje prohlídka u lékaře, což bývá většinou na žádost pacienta a jednou za týden i povinně. Pracovní program bývá rozdělen na domácí práce v rámci oddělení (vytírání, úklid, pomoc v kuchyni) a později i na práce v rámci zahrady. Senioři a nemohoucí mají na programu ruční práce. Po obědě jsou dvě hodiny poledního klidu, potom skupinová terapie nebo rozhovor s psychologem, osobní volno, studijka (kdy každý povinně studuje pravidla oddělení, postup léčby nebo nějakou odbornou literaturu) a v devět hodin večerka.

Sherlock celý program bojkotoval. Nechtěl mluvit o sobě ani o svých plánech. Nechtěl uklízet, ani navštěvovat lékaře. Popravdě dodržoval jen polední klid.

Takový přístup má ze začátku velká část pacientů a stejně jako oni i Sherlock si uvědomil, že bude lepší spolupracovat. Protože za plnění programu, nevyvolávání konfliktů, spolupráci a další jsou odměny. Postupně vám začnou vracet oblečení a vlastní šaty jsou vždy lepší než ústavní pyžama. K jídlu dostanete zákusek. Kuřákům dovolí kouřit. Vrátí vám osobní věci. A nakonec vám umožní telefonovat a začnou vám dávat kapesné, což jsou finance, které buď sami pacienti a nebo jejich příbuzní schovali u personálu a ten je za odměnu po drobných částkách předává klientům. V místním obchůdku toho neprodávají moc, ale stačí to.

Nakonec Sherlock začal spolupracovat, ale ne kvůli svému oblečení nebo cigaretám. Popravdě by mu nevadilo ani to, kdyby tady chodil zabalený do prostěradla a cigarety stejně krade Sebastianovi. On si chce zavolat a to je velká výsada, takže se Sherlock bude muset snažit, aby jí dosáhl.