Dávka (by SallyPejr)

13

Je neděle, což v léčebně Sweet Water znamená návštěvní den. Sherlock leží na své posteli a snaží se ignorovat nadšeného Cartwidge, což je jeho momentální spolubydlící, kterému má přijít celá rodina.

Cartwidge je tady spíš náhodou. Po prvním pokusu s drogami skončil v nemocnici, a pak tady. V podstatě ho není z čeho léčit, ale rodiče nedali jinak.

Od pohledu Sherlockovi léčba prospěla. Přibral, takže už nevypadá jako živá kostra. Díky spánku mu aspoň trochu zmizely kruhy pod očima a pravidelná hygiena taky neuškodila. Některým chovankyním léčebny se dokonce i líbí, ale Sherlock je ignoruje a ne jenom díky své orientaci. Sherlock ignoruje všechny, snad s vyjímkou doktorky Sawyerové, což je jedna z mála osob, která nad ním ještě nezlomila hůl.

Cartwidge konečně odběhne pryč a Sherlock v pokoji osamní, ale zdá se, že si toho skoro nevšiml. Ovšem za půl hodiny je Cartwidge zpátky.

„Sherlocku, vstávej, dělej, musíš ven." vyhrkne mladík.

„Hoří?" zeptá se Sherlock, aniž by otevřel oči.

„Ne, ale-"

„Tak mi dej pokoj." skočí mu Holmes do řeči.

„Máš tam návštěvu a nejsou to tvoji rodiče." oznámí mu Cartwidge vesele.

„Snažíš se mě nalákat na mého bratra? Hloupý nápad." řekne mu Sherlock unaveným tónem.

To už na pokoj přišel i ošetřovatel.

„Sherlocku, přišel za tebou John Watson. Čeká na terase." řekne a zmizí.

Sherlock se se škubnutím posadí a nechápavě se dívá na Cartwidge a ošetřovatelova záda.

„Ten John Watson je tvůj kámoš?" zeptá se Cartwidge zvědavě.

„Kdysi možná, ale tři roky jsem o něm ani neslyšel." řekne Sherlock a trochu se zamračí. „Mycroft mu musel říct, že jsem tady a donutit ho přijít na návštěvu, jinak by tady nebyl."

„Třeba je tady dobrovolně." navrhne mladík.

„O tom dost silně pochybuju." zašklebí se Sherlock a zase si lehne.

„Co to děláš? Pojď ven!"

„A proč?" podívá se Sherlock na Cartwidge.

„Protože tam máš návštěvu."

„O kterou nestojím." odsekne Sherlock. „A ty vypadni, máš dole rodinu, pokud vím."

„Občas jsi neuvěřitelně protivný." řekne mu Cartwidge naštvaně a odpochoduje.

Sherlock se za ním ani nepodívá a jen civí do stropu. Tomu by nikdy nevěřil, že se Mycroft sníží k tomu, aby za ním poslal Johna. Neviděli se, co si John odešel do armády, tak co si Mycroft myslí, že se stane? Že si skočí kolem krku a odjedou spou do západu slunce? Idiot.

Sherlock se zvedne a vydá se pryč z pokoje. Na chodbě je jedno okno, ze kterého jde skvěle vidět na terasu, kde čekají návštěvy, ale protože je v patře, málokdo si všimne toho, že ho někdo sleduje. Sherlock nemíní jít dolů za Johnem, kterého musel Mycroft donutit přijít, ale chtěl by se na něj podívat. Jen tak pro zajímavost.

U většiny stolů sedí skupinky pacientů a příbuzných, jen u jednoho stolu sedí pouze osamocený muž. John Watson vypadá mnohem starší, než jak by po třech letech vypadat měl. Vlasy mají pořád vojenský sestřih a je opálený tak, jak se nikomu v Británii nemůže povést. Oblečený do riflí, hnědé bundy a béžového svetru. Ten svetr má Sherlock – měl Sherlock rád. Měl.

John je shrbený a v rukách drží větší kelímek s kávou. Druhý stojí naproti němu, čeká na Sherlocka. Holmes si je jistý, že John nezapomněl, že pije černou kávu s dvěma cukry. O stůl vedle Johna je opřená hůl, očividně doktorova. Museli ho zranit, nikdy hůl nepotřeboval.

John s povzdechnutím upije ze své kávy a zase kelímek položí. Trochu namáhavě narovná a zase skrčí prsty, a pak si dlaň promne druhou rukou, jako by ho bolela. Taky se trochu třese. Třes v ruce je taky novinka. Že by další vzpomínka na válku? Neměl tam jezdit. Všechno by bylo jiné, kdyby tam nejel.

Sherlock se zamračí. Je to všechno Johnova vina. Kdyby neodjel pryč, mohlo být všechno jinak, nebyli by teď tady. Debilní armáda. Debilní John Watson.

Sherlock se vrátí na pokoj, kde padne na postel. Chvíli leží na zádech, ale pak se stočí na bok do klubíčka. Pitomý John Watson.

- - o - -

„Sherlocku, co tady děláš?" ozve se od dveří rozčílený hlas jeho spolubydlícího. Za chvíli končí návštěvy a jeho rodina už očividně odešla.

„Dej mi pokoj." zahučí Sherlock nevrle.

„Nedám." hádá se mladík. „Běž ven. Pořád tam na tebe čeká, tak jdi za ním."

„Dej mi pokoj." zopakuje Sherlock, ale zvedne se. „Nebudu chodit za někým, kdo o mě nestojí." řekne vztekle a jde na chodbu. Cestou kolem své pozorovatelny se zastaví.

Na terase je akorát ošetřovatel a John, který se za pomoci hole pracně zvedá. Hodně napadá na jednu stranu, dlouhé sezení mu neudělalo dobře. Něco řekne muži, který ho posílá pryč a se shrbenými rameny a skloněnou hlavou se vydá pryč. Za ním zůstane jen kelímek ledové kávy pro Sherlocka, který ošetřovatel vyhodí do koše.

Sherlock se zamračí a pokračuje dál.