Dávka (by SallyPejr)

2

Když Sherlock konečně příjde k vědomí, uslyší nad sebou několik známých hlasů. Dva z nich patří jeho rodičům, jeden jeho spolubydlícímu. Na moment nechápe, kde se ti tři mohli seznámit – Johna k nim domů nikdy nezval a netuší, proč by rodiče jeli na universitu. Jsou srozumněni, že tyhle přepadové návštěvy nesnáší. Ale odér dezinfekce a čistoty ho upozorní na fakt, že je v nemocnici. A očividně jako pacient. Nesnáší nemocnice.
Jak se sem sakra dostal?

V pokoji přibyde nový hlas. Tentokrát je to mladá žena, kterou Sherlock nezná.

„Hej, Johnny. Asi se budeš muset loučit. Naši už jsou tady."

Naši. Johnovi rodiče. To musí být Harriet.

„Jedeš na víkend pryč?" zeptá se paní Holmesová.

„Máme už chvíli s rodiči naplánovanou návštěvu u strýce v Edinburgu." vysvětlí John ne moc ochotně.

„Měl by sis tam odpočinout. Potřebuješ to." řekne pan Holmes.

„Já vím, neboj. Já jen-"

„My Sherlocka pohlídáme, nedělej si starosti." přidá se paní Holmesová. „Stejně ho nepustí dřív než v pondělí."

„Kdybyste mu šli na kolej pro věci, tak se nedivte tomu bordelu." řekne John.

„Johnny, pojď." ozve se Harriet znovu.

„Už jdu, neboj." odsekne John. „Zatím se mějte. A- pozdravujte ho ode mě, až se probere."

„To budeme, neboj se. Užíj si víkend, Johne." rozloučí se Holmesovi a klapnutí dveří naznačí, že Watson odešel.

Sherlock dál nehybně leží v posteli a přemýšlí. John se s jeho rodiči nezná, tak jak to, že si tykají a povídají jako staří známí? Navíc John jede do Edinburgu. Má jet až o víkendu, ale podle jeho výpočtů je dnes středa, ne pátek. Co se to sakra děje? Jak dlouho je v nemocnici? A proč?

Nakonec Sherlock oči otevře. Leží v bíle vymalovaném pokoji a nad jeho postelí stojí jeho rodiče.

„Ahoj, zlatíčko." pousměje se paní Holmesová s úlevou a chytne Sherlocka za ruku.

„Proč jsem tady?" zeptá se Sherlock místo pozdravu. Pořád si nemůže vzpomenout, jak se sem dostal. Naposledy si pamatuje toho idiota Trevora, který mu prodává drogy. Posledně sice svého dealera nasral, ale za každou dávku platí, takže Trevor ho do nemocnice určitě nedostal.

„Předávkoval ses." řekne otec vážně.

„To je blbost." hlesne Sherlock překvapeně. Není idiot, zná dávkování.

„Bohužel není." hádá se máma a zamračí se na svého syna. Ovšem stisk její ruky naznačuje, že není naštvaná, že má o něj obavy.

„Našel tě John a zavolal ti sanitku. Kdyby to neudělal nebo kdyby přišel později, tak- tak už by ti nepomohlo nic."

„Takže to je jeho vina, že jsem v nemocnici." povzdechne si Sherlock otráveně.

„Je jeho vina, že jsi mezi živými." upozorní ho otec. „To tak nesnášíš vlastní život?"

„Nesnáším nemocnice." odsekne Sherlock. Chce si uraženě založit ruce na prsou, ale nemůže – máma ho pořád drží za ruku.

„Proč jsi to udělal?" zeptá se paní Holmesová mírně.

„Proč jsem začal brát drogy? Nevím, asi z nudy." mávne Sherlock bez zájmu rukou.

„My víme, že bereš drogy, i když netušíme, jak ti v tom účinně zabránit." upozorní ho otec. „Jenom jsme nevěděli, že jsi na tom tak špatně, že se předávkuješ."

„Já se nepředávkoval!" hádá se Sherlock.

„Tak co jsi to udělal?" zamračí se máma. „Protože to vypadalo přesně jako předávkování i s tím detailem, že tě to málem zabilo."

„Já se nepředávkoval." zopakuje Sherlock trucovitě a otočí hlavu na druhou stranu místnosti.

Na pár minut se v místnosti rozhostí ticho.

„Pozdravuje tě John." promluví pan Holmes nakonec.

„Hm." zahučí Sherlock s nehybným výrazem a pořád kouká do zdi.

„Našel sis opravdu dobrého kamaráda." pokračuje otec. „Hlídal tě tu jako oko v hlavě, ale před chvíli si pro něj přijeli rodiče. Jeli k příbuzným do Edinburgu, ale myslím, že by John raději zůstal tady."

„To se nedivím. Podle historek jsou jeho příbuzní pěkní idioti." řekne Sherlock a trochu se zamračí.

„A nenapadlo tě, že by tady chtěl zůstat kvůli tobě?" zeptá se ho máma starostlivě. „Vždyť jste přátelé."

„Já nemám přátele." odsekne Sherlock.

„John věří tomu, že je tvým přítelem." upozorní ho otec.

„Když není tvůj přítel, tak co je teda zač? Znamená pro tebe ten mladík něco?" zeptá se paní Holmesová a probodává svého syna pohledem.

„John je... John." odpoví jí Sherlock váhavě.

Do teď svět a lidi okolo dělil jen na idioty, otravné idioty a relativně inteligentní idioty, z čehož poslední skupina mívá někdy i označení nepřátelé, ovšem John do žádné z té skupin nepatří. Už od začátku patří úplně mimo škálu. Sherlock pro něj nikdy neměl označení, John je prostě John.

Z myšlenek ho vytrhne matčino povzdechnutí a silnější stisk ruky.

„Obávám se, že tohle tvé chování nikdy nepochopím." řekne máma lítostivě.