Dávka (by SallyPejr)

15

„Co tady chceš?" ozve se nad Johnem hluboký hlas.

Doktor překvapeně vzhlédne od svého kelímku s kávou a podívá se na vysokého muže před sebou. Na moment to vypadalo, že se Sherlock tváří- Ale ne, to se mu muselo jen zdát, Sherlock není nic jiného než otrávený.

„Nesedneš si?" zeptá se John a mávne rukou k lavici naproti sobě.

Sherlock protočí oči, ale sedne si.

„Co tady chceš?" zeptá se Sherlock znovu.

„Mycroft říkal, že jsi tady, a že s nikým nekomunikuješ." řekne John tiše.

„Takže tě posílá Mycroft." odfrkne si Sherlock a naštvaně založí ruce na prsou. „Co ti slíbil, aby tě donutil sem jít?"

„Nesliboval mi nic, jsem tady dobrovolně." řekne John a trochu se zamračí.

„Ale prosím tě." odfrkne si Sherlock skoro znechuceně. „Utekl jsi ode mě k armádě a nikdy ses neodtěžoval vracet."

„Jenže já se vrátil." zamračí se John naštvaně. „Přestal jsi psát i volat, a když jsem se po roce vrátil domů, z bytu byla skládka a ty jsi ležel nahý a zfetovaný v posteli s nějakým chlápkem."

Sherlock se na chvíli zarazí a překvapeně na Johna hledí. O tomhle nic neví.

John si jen zklamaně povzdechne a zadívá se na svůj kelímek s kávou.

„Nenapadalo mě, že když odjedu, že to skončí takhle." řekne John lítostivě.

„Tak jsi neměl odjíždět." řekne Sherlock skoro naštvaně.

„Jo, to mi taky došlo, neboj." uchechtne se John hořce a dál smutně hledí na kávu.

Na chvíli se oba znovu odmlčí.

„Myslel jsem, že zase nepříjdeš." prohodí John.

„To tvoje kulhání a smutný oči dojaly doktorku, tak mi vyhrožovala, abych sem přišel." pokrčí Sherlock rameny a zase si založí ruce na prsou. „Ale pořád nechápu, co tady chceš ty."

„Nevím." povzdechne si John a krátce pokrčí jedním ramenem. „Mám asi naivní naději, že můžu pomoct."

„No tak to je hodně naivní." odsekne Sherlock. „Vyřiď Mycroftovi, že nestojím o to, aby strkal nos do mého života. Určitě se s ním potkáš, že?"

„Mycroft mě neposlal." zamračí se John. „Jsem tu, protože bych ti chtěl pomoct."

„Jenže já o tvoji pomoc ani přítomnost nestojím." zasyčí Sherlock naštvaně. „Když jsem o to stál, ty sis utekl, tak teď si to zopakuj a vypadni. Dej mi pokoj se svými výčitkami a kňouráním. Přestaň sem chodit nebo mě jinak otravovat, nechci to, je ti to dost jasné? Nechci tě už ani vidět. Vypadni a nevracej se."

Se vzteklým a znechuceným výrazem ve tváři se Sherlock zvedne a odejde. Za sebou nechává bledého a zoufale se tvářícího muže.

John sáhne po kelímku, ale tak se mu třese ruka, že to předem vzdá.

Co čekal?

Co do háje čekal, když sem chodil?!

John pevně zavře oči a sevře rty, zhluboka se nadechne a trochu neohrabaně se postaví, než se vydá pryč. Napadá na raněnou nohu tak silně, že se spíš potácí, než že by doopravdy šel.

Ať už čekal cokoliv, tohle určitě ne.

„Pane Watsone." ozve se za ním ženský hlas. Otočí se a chvíli mu trvá, než pozná doktorku, se kterou minulý týden mluvil.

„Vypadáte strašně." vydechne žena ustaraně. „Co vám řekl?"

„Že už nemám chodit." odpoví jí John po chvíli vyhýbavě a uhne pohledem.

„Příjdete příští týden?" zeptá se doktorka nejistě.

„Ne. Jen bych ho tím naštval." zavrtí John hlavou a nejistě přešlápne.

„Nechcete mi tu pro něj nechat aspoň telefoní číslo?"

„Číslo mám pořád stejné, ale on ho nebude chtít." zavrtí John hlavou. „Sbohem." rozloučí se John spěšně a co nejrychleji vyrazí pryč.