Wraith of the Past

Úvodní část - ,,Collin"

Několik posledních týdnů se probouzím uprostřed noci. Ležím, slyším na střešní okno nade mnou dopadat kapky deště a do očí mi svítí odraz měsíce vyjímajícího se ve tmě. Výjimečně se stane, že se jen převaluju, mnu si oči a přemýšlím. Občas mám slabou migrénu, kvůli které nemůžu znovu usnout. A nejčastěji – jako zrovna dnes, mi hlava doslova hoří, motá se se mnou celý svět a obrovský tlak na hrudníku mi nedovoluje se zvednout nebo provést sebemenší pohyb. V takových případech je tady on – ten, který mě pozoruje smrtícím pohledem, cení zuby zpoza krvavých rtů a chladným hlasem šeptá.

,,Vzbuď se...," syčel. ,,Vzbuď se, už není moc času."

Ze všech pórů mi unikaly krůpěje potu. Skláněl se nade mnou nepříjemně blízko a já se snažila alespoň promluvit, ale přetrvávající tíha na prsou mi to nedovolila. Dokázala jsem sotva otevřít ústa nebo uhnout pohledem. Byla jsem k posteli připoutaná a on se pokaždé stal mým věznitelem.

Ty zelené oči jsem znala nazpaměť. Duhovky svítily jako smaragdy a zářily zlatým rámováním. Vždy, když ke mně promlouval, zuřivě je zamhouřil a semkl rty do úzké linky.

,,Jsi moje a tohle neskončí dobře," zvýšil hlas a jeho tón nabyl vzteku.

Zvedl ke mně ruku a přejel konečky prstů po mé tváři. Prostorovým vnímáním jsem viděla, že následně spočinul dlaní na mém hrdle, ale já nic necítila – ani sebemenší náznak cizího doteku.

Nevědomky se mi z očí začaly řinout horké slzy, které postupně stékaly přes spánky do vlasů. Zdálo se, že si toho muž všiml. Zarazil se a přistoupil těsně k posteli. Znovu se ke mně sklonil a upřeně mě pozoroval.

,,Tohle neskončí dobře, rozumíš?" svraštil obočí. ,,Zemřeš. Já to vím."

Upírali jsme na sebe pohledy, nikdy jsem nedokázala uhnout. Jakmile jsem ze zvyku začala detailně zkoumat jeho oči, přepadla mě myšlenka, že mě doopravdy vidí. Na malou chvíli jsem pocítila, že to je skutečné a já neblouzním.

V momentě, kdy mě toto uvědomění pohltilo, mi přejel mráz po zádech. Tlak na prsou povolil a já se hystericky rozkřičela.

Nekontrolovatelně jsem z plného hrdla křičela. Po lících, rtech a bradě se řinul obrovský pád slz a celé tělo se třáslo. Posadila jsem se a nehty zarývala do prostěradla. Těkala jsem očima po pokoji a vyděšeně hledala něčí přítomnost, ale zůstala jsem sama.

Všechno se seběhlo moc rychle. Najednou se rozrazily dveře, oslepilo mě světlo vycházející z chodby a k posteli se řítil otec, který mě prudce popadl do náruče, tiskl mi na čelo mokrý ručník a v sedě se se mnou kolébal.

,,Pššt," utěšoval mě. ,,Nádech, výdech. Přesně tak, jak tě učila terapeutka."

Nadechla jsem se a vydechla. A znovu. Už je to pryč, nebylo to skutečné, opakovala jsem si.

•

Zapadla jsem do našeho oblíbeného boxu ve vyhlášené kavárně Wednesday's coffee a naproti mně se usadila Aria. Wednesday's coffee působilo útulně a skromně, měli zde výbornou kávu a ještě lepší ceny. Bylo paradoxní, že jsme sem spolu chodily často, ale snad ani jednou v životě to nebyla středa.

Aria si uhladila dokonale rovné hnědé vlasy a rty ji cukaly nedočkavostí. ,,Tak povídej!"

,,No...," odmlčela jsem se. ,,Vlastně nic zajímavýho. Probíhalo to úplně stejně jako minule – probudila jsem se a měla takovej zvláštní pocit, nemohla jsem se hýbat ani mluvit a zase tam byl on a..."

,,Hmm?" nadzvedla pravé obočí. ,,Cassandro, ty si ani neuvědomuješ, jak eroticky to zní."

Opravdu jsem nenáviděla své druhé jméno. Když jsem se narodila, byla jsem pouze Eleonora. Problém je, že rodiče jakožto silné katolíky ani nenapadla jiná možnost, než ho ze mě udělat taky a při křtu mi přidat další jméno. Jak stupidní.

Ještě více se mi ale příčily sexistické narážky mojí nejlepší kamarádky, které nebyly vtipné ani vhodné. Při vzpomínce na předešlou noc mě nepřepadávaly erotické choutky, naopak se mi zděšením ježily chloupky na celém těle.

,,Řekl, že mě zabije," polkla jsem a ignorovala její poznámku. ,,Že jsem jeho a ,tohle' neskončí dobře – jen nevím, co si pod pojmem ,tohle' mám představit. A několikrát zopakoval, ať se vzbudím. Pak byl přímo nade mnou a civěli jsme si do očí..."

,,A ty tvrdíš, že to není erotický?!" přerušila mě Aria a rozhodila rukama.

,,Dáte si něco, dámy?" nad námi se tyčila silueta mladé servírky. Aria zrudla jako rajče, protože její poslední větu pravděpodobně slyšela celá kavárna.

,,Karamelový latte, prosím," usmála jsem se.

,,Colu. A panáka whiskey," poručila si kamarádka.

,,Divím se, že ti nalejou, já bych se na tebe vykašlala," pošeptala jsem, když se servírka ztratila z dohledu.

,,Pochybuju, že existuje člověk, kterej by se při poslouchání těch tvejch historek nepotřeboval napít. Pokračuj."

,,Najednou jsem se probudila. Typicky jsem křičela a brečela a zase za mnou přiběhl táta a kolíbal mě v náruči a říkal mi, ať se uklidním, znáš to. Terapeutka to definovala jako spánkovou paralýzu a všichni říkají, že je to normální a časem to bude odeznívat. Snažím se to tak brát taky," svůj proslov jsem ukončila pokrčením rameny.

,,Hmmm," zamyslela se. ,,S tím snovým týpkem už nějakou dobu něco zažíváme - nebo spíše ty. Měly bychom mu dát jméno. Víme, že má krásný oči a to je tak všechno, ale nemůžeme mu pořád říkat jen on, měl by se nějak prostě jmenovat. Aby jsme věděly, o kom se bavíme, až se to zase přihodí."

,,To je hloupost!" rozčílila jsem se. ,,Je to pouhý blud - dokonce takový, který mi ze života dělá peklo a ty ho chceš pojmenovat?!"

,,Hele, klídek, klídek," Aria do sebe jedním lokem nalila whiskey, která ji přistála přímo pod nosem a zkřivila obličej. ,,Když dostane jméno, neznamená to, že ho máš ráda nebo že ho každou noc vítáš,.. je to jen formální záležitost, víš? Kdyby se jich třeba objevilo víc, aspoň bychom věděly, o kom je zrovna řeč."

Chvíli jsem na ni mlčky koukala a snažila jsem se všechno zpracovat. ,,Fajn. Budeme mu říkat Collin - je to jednoduchý a dobře se to pamatuje. Ale přistupuju na to jen kvůli té tvoji formální záležitosti."

Aria se rozzářila. Nedokázala jsem sdílet její nadšení, sžíralo mě svědomí. Nenáviděla jsem to a teď jsem mu dala jméno jako domácímu mazlíčkovi. Přišlo mi to, jako otevřít bránu nepříteli dokořán.