Wraith of the Past

4. část - ,,Little liar"

Takřka neslyšně jsem pootočila klíčem v zámku vchodových dveří a vstoupila do předsíně.

Zamyšleně jsem si zouvala boty a přemítala nad Royem a Rebeccou. Rebeččino chování mě výrazně nepřekvapilo, zato Roy se choval úplně jinak, než by od něj člověk očekával. Neustále jsem si v hlavě přehrávala situaci, kdy se mě zastal. A i přes to, že se o mě znenadání začal přehnaně zajímat, jsem v tom nehledala skrytý význam a těšilo mě to. Občas jsem se přistihla, jak si představuju jeho černé vlasy, které mu pořád padaly do čela a pokřivený úsměv. Pro sebe jsem se pousmála.

V půli jednoho kroku do chodby jsem se zarazila. Celou dobu se z kuchyně linul vskutku hlasitý rozhovor, který jsem vůbec nezaznamenala a zároveň jeho účastníci zřejmě nezaznamenali mě.

,,Mami, ty to nechápeš! Ten kluk ji naprosto zkazí, je to ateista bez morálky a myslím si, že byste měli zakročit," vztekala se Violet. Živě jsem ji měla před očima - jak kolem sebe hází rukama a její pokožka má barvu rajčete.

Když mi došlo, že se baví o mně, zaťala jsem obě pěsti a v krku se mi vytvořil knedlík. Chtěla jsem vběhnout do středu dění a vytahat sestře všechny vlasy, ale potom bych se nic dalšího nedozvěděla.

Matka i otec se přidušeně rozesmáli. ,,Vee, zlatíčko," matka se stále smála. ,,Přestaň si vymýšlet, rodiče toho chlapce přece chodí do kostela. Každou neděli."

Vítězně jsem se uchechtla. A máš to, lhářko.

,,Ale on není jako jeho rodiče! On je... je... Prostě si myslím, že by se s ním neměla stýkat. Mami, vždyť ona s ním odjela! Autem! A ani vám o tom neřekla," sypala ze sebe Violet. I na tu vzdálenost jsem postřehla, jak sbírá dech k dalšímu proslovu. ,,Rebecca Cooperová - Eleonořina spolužačka - zná Roye od raného dětství a povídala, že je nebezpečný. Co kdyby Eleonoru jednou odvezl jako zrovna dneska a ublížil ji?"

Rodiče popadl další nával smíchu.

,,A dost," rozčílil se otec, zřejmě se rozhodl přitvrdit. Veškerý posměch z jeho hlasu vymizel a vystřídal jej vztek. ,,Violet, nám nemusíš říkat, kdo je Roy Walker, my to dobře víme. Je zvláštní, že tvoje tvrzení, že je ateista, nesouhlasí se skutečností, že jsme ho už zahlédli na mši spolu s jeho rodiči. Pokud se s ním Ela stýká, je to jedině dobře."

Můj dosavadní úsměv se rozšířil. Nikdy jsme s Violet zrovna dobře nevycházely, měly jsme zcela rozdílné povahy. Tomu svědčil i fakt, že já jsem si ji od doby, kdy jsme se přestěhovali, nevšímala, zatímco ona se snažila mě podkopnout pokaždé, když se naskytla příležitost. Naplňovalo mě radostí, že se rodiče v tomto nevyrovnaném souboji zastali právě mě.

,,Vy si to uvědomíte. Uvědomíte si to až... až...," natahovala sestra. Měla na krajíčku. ,,Až to dopadne stejně jako s-"

Naleštěná dřevěná prkna pode mnou s výrazným skřípotem zavrzala. Leknutím jsem sebou cukla, přičemž mi uklouzla noha a já upadla. Uprostřed předsíně jsem ležela rozpláclá na zemi a proklínala se, protože jsem přišla o rozhovor, který pravděpodobně mohl ukrývat ještě spoustu zajímavých informací. Nehledě na bolest, která mě po pádu provázela, se mi v hlavě vynořila jediná otázka: Co chtěla Violet říct?

,,Elo?" zvolal otec šokovaně. ,,To jsi ty?!"

Už se nemůžu skrývat. Ví, že jsem tady.

,,Ahoj!" zavolala jsem.

Vešla jsem do kuchyně a snažila jsem se tvářit nezaujatě. Sestra se opírala o kuchyňskou linku s rukama založenýma na prsou a máma i táta postávali naproti ní, všichni tři ve viditelné křeči. Otci cukaly prsty na rukou.