Wraith of the Past

22. část - ,,Together again"

Nedalo se určit, jak dlouho jsme s Violet stály uprostřed mého pokoje plného rozházeného oblečení a nepřetržitě po sobě křičely. Od okamžiku, kdy jsem odjela z Watsonville s kusem papíru promáčeného slzami, jsem nepřestala brečet a sestra na tom nebyla o moc lépe.

,,Nemůžeš mě tady nechat!" zopakovala křikem po několikáté v řadě. ,,Vezmi mě s sebou, Elo, prosím! Já to tady s nima sama nezvládnu!"

Na Violetiném drobném obličeji se mezi obočím rýsovaly vrásečky zoufalství a beznaděje, které jasně podtrhovaly vážnost jejích slov. V místech, kterými stékaly slzy se vytvářely rudé stopy a rty se nepatřičně klepaly.

,,Violet," pošeptala jsem roztřeseně a odvrátila od drobné dívky zrak, zatímco jsem si hřebetem ruky otřela tváře. ,,Nedělej to ještě těžší. Nemůžu zůstat."

,,Ta-tak mě nech jet taky, p-prosím! M-moc tě prosím!" v záchvatu paniky a hysterie, kterou jsem poznala z jejího hlasu a jednotlivými vzlyky, jež se nepravidelně vyjímaly mezi slovy, mě prudce chytila za paži. ,,Ne-nedokážeš si představit, ja-jaké t-to bylo, když jsi by-byla pryč." 

,,Ne!" vytrhla jsem ruku z jejího sevření. ,,Už jsem ti říkala, že je nebezpečné, aby jsi jela se mnou."

Pokoušela jsem se neposlouchat zbytek setřiných slov a ignorovat vlastní scénáře, které má hlava vytvářela. Měla jsem před sebou představu Violet na nemocničním lůžku, čelící osudu zapomnění pomocí elektrokonvulzivní terapie.

Zakroutila jsem hlavou, jako kdybych od sebe všechny negativní myšlenky chtěla odehnat a nemyslet tak na fakt, že Violet doopravdy zůstane úplně sama.

,,Prosím. M-moc tě prosím," popotáhla. ,,J-já vím, chovala jsem se ja-jako totální-"

,,Ne, Violet," zarazila jsem ji a posadila se na postel. ,,O to nejde. Ty musíš žít normální život. Musíš chodit do školy, potom se dostaneš na nějakou dobrou univerzitu a najdeš si skvělou práci. Ty máš budoucnost, ale já-"

,,Ale ty taky!" blondýnka se na mě vrhla a zabořila hlavu do mého ramene. ,,Můžeš Daniela prostě nechat jít a žít úplně stejně."

,,Vee..."

,,Je nějaká šance, že tě přemluvím?" Violet ke mně prosebně vzhlédla. Stále plakala, ale její dech se zklidnil a koktání se proměnilo v souvislé věty.

,,Žádná. Promiň. Já jsem se rozhodla už dávno," sklopila jsem zrak.

,,Zůstaneš alespoň chvíli? Dokud jsou rodiče v práci?"

,,Dobře," přikývla jsem.

Předtím, než jsem znovu usedla za volant, sbalila jsem do kufru co nejvíce potřebných věcí, několikrát se prošla po celém domě a stihla jsem otci zvednout telefon, aby mě informoval o zítřejším sezení u Edith. Jen já a Violet jsme znaly skutečnost, že žádné sezení se konat nebude.

,,Až to jednou půjde, ozvi se mi. Prosím," zamumlala sestra, když přešlapovala na přijezdové cestě.

Naposledy jsem Violet objala a vklouzla na místo řidiče. ,,Slibuju. Co nejdřív to bude možné," zapnula jsem si bezpečnostní pás a proplétla si s ní na pár vteřin prsty. ,,Uvidíš, čas uteče jako voda a zase se uvidíme."

,,Slibuješ?" probodla mě pohledem, přičemž mi dala najevo, že to myslí vážně.

,,Slibuju," pevně jsem ji stiskla a následně pustila.

Nesledovala jsem její siluetu ve zpětném zrcátku, když se auto řítilo napříč silnicí. Nepřipouštěla jsem si, jakému riziku a problémům jsem ji vystavila. Myslela jsem, že když se vyhnu pohledu na ni, uniknu také výčitkám.