Wraith of the Past

2. část - ,,Family trip"

Promnula jsem si oči. Znovu nastal ten moment, kdy jsem ležela a v černočerné tmě sledovala měsíc v okně. Tentokrát jsem ale věděla, že mám při sobě všechny smysly a není tady Collin. Ve snaze usnout jsem se přetáčela z jednoho boku na druhý, ale byla jsem nabitější energií než ve tři hodiny odpoledne.

V podobných situacích jsem měla hlavu plnou myšlenek a vzpomínek. Vzpomínala jsem na dětství, na Nevadu a Spring Valley. Živě jsem si představovala náš dávný rodinný dům, kolem kterého jsme se sestrou neustále pobíhaly a milovaly jej.

V neposlední řadě jsem myslela na poslední vzpomínku z Nevady - rodinný výlet do Las Vegas a jeho následky.

Otec nikdy nedovolil, aby matka řídila, když jsme společně cestovali. Pravděpodobně proto, že by se potom cítil méněcenně nebo by už nezastával roli vůdce rodiny. Do Las Vegas to byl ze Spring Valley malý kousek, ale stejně si zarputile sedl za volant, matka vedle něj, já za matku a Violet držící fialového jednorožce vedle mě.

,,Violet, jak dlouho s sebou všude chceš tahat to zvíře?" popíchla jsem ji s úšklebkem.

,,Elo, nech ji," pronesl rázně otec soustředíc se na cestu. ,,Vee říkala, že až pojedeme za měsíc do Californie, tak všechny plyšové věci necháme tady."

,,To je pravda, tam by se téměř šestnáctiletý holce s hračkami všichni vysmáli," protočila jsem dramaticky panenky. ,,Jak jsi říkal, že se jmenuje to město, kam pojedeme?"

,,Greenfield," odpověděla za otce matka.

,,Cassandro, uklidni se!" vykřikla sestra, která si opožděně uvědomila, že se stala středem mého posměchu.

,,Neříkej mi Cassandro!" ohnala jsem se po ní.

,,A ty se mnou přestaň mluvit jako s dítětem jenom proto, že jsi o rok starší!"

,,Jsi dítě, Violet!"

Semlela se naše typická hádka, kdy jsme po sobě vzájemně křičely a přitom jsme jedna druhou neposlouchaly. Každá jsme vedla vlastní dialog plný nadávek a natolik jsme se do něj zapálily, že jsme přestaly vnímat dění okolního světa.

,,UKLIDNĚTE SE!" rozhněvaně zařval otec, který se na vteřinu otočil, aby zhodnotil situaci v zadní části auta.

Ten malý zlomek chvíle, kdy se táta přestal věnovat řízení, jsme zároveň projížděli křižovatkou. Slyšela jsem stupňující se tlumený zvuk klaksonu a když jsem se podívala z okýnka, blížila se ke mně nevypočítatelnou rychlostí dvě kulatá světla.

•

Do nosu mě udeřil typický odér sterilního prostředí a spousty dezinfekce. Slyšela jsem hlasy - měla jsem pocit, že jeden patřil mámě a druhý tátovi a možná, že jsem zaslechla i Violet. Zasáhla mě tupá omamující bolest hlavy a spánků.

Když jsem se pokusila otevřít oči, oslepilo mě nepříjemné množství záře. Několikrát za sebou jsem rychle zamrkala a rozhlédla se.

Nade mnou jsem spatřila bílý strop.

,,Eleonoro," vydechla matka.

Pootočila jsem hlavu a vyjekla bolestí. Všude okolo byly přístroje, na ruce jsem měla kanylu připojenou ke kapačce a na celém předloktí téže ruky se rýsovala fialová modřina. Máma, která svírala tátovy ruce, mě pozorovala s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. Viděla jsem několik míchajících se emocí - strach, nervozitu, nejistotu, vinu.